4. Nepřátelské území? Škola.

17. ledna 2013 v 18:46 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
"Ne, prosím, já nechci." prosila jsem svojí mámu. Aby jste to pochopili, tak já zrovna ležím v posteli a máma mě nutí, abych už konečně vstala nebo to nestihnu. Ono je totiž 1. září. Už chápete? Jo? Dobře. Už je to hodně dlouho, co jsem poznala Maxe a jeho rodinu. Taky spolu už měsíc chodíme. Jeho rodiče jsou moc milí. Poděkovali mi, za to že jsem zabila Kevina. Hodně divný, co? Málem jsem se začala hystericky smát. Ellen pořád truchlí nad Kevinem, ale už se přes to přenesla. Občas mi ještě vyčte, že jsem ho zabila. Jinak je všechno v pohodě. No, teda kromě toho, že musím teď vstávat. Jak já tu školu nenávidím.
"Ginger, musíš. Přece nechceš hned první den přijít pozdě."
"Víš, že by mi to nevadilo?"
"No, to je mi jasný, ale prostě musíš."
"No, fajn." řekla a odešla.
"Eh? Cože?" zvedla jsem obočí.
"Říkám, aby jsi šla spát."
"No, tak fajn." usmála jsem se a otočila se na bok. Máma odešla, ale pak se zase vrátila.
"Ginger?"
"Ano?" otočila jsem se k ní.
"Hezké ráno." usmála se a vylila na mě kyblík ledový vody. Já se z ní zblázním. Tohle není poprvý, co to udělala.
"A teď se obleč." rozkázala a opravdu odešla. Radši jsem vážně vstala a oblékla se. Na první den školy jsem si vybrala celkem pěkný oblečení. Černý, úzký džíny, růžový, delší tílko a hnědé, kozačky do půli lýtek. Mám ráda takovýhle ležerní styl. Občas nosím i sukni nebo šaty, ale nejradši mám džíny. Když jsem se oblékla, tak jsem rychle seběhla dolů. V koupelně jsem se namalovala. Černý linky, jemný stíny a rtěnku v barvě kůže. Tmavé rtěnky mi nesluší. To mám vyzkoušený.
"Ginger, pojď se najíst." zavolala máma.
"Nemám hlad."
"Něco přece sníst musíš."
"Tak si cestou koupím třeba jablko."
"Pojď si dát pořádný jídlo."
"Bože, už jdu." šla jsem otráveně do kuchyně. Přišla jsem tam a máma mi dala do ruky chleba s něčím, co nevypadalo zrovna hezky.
"Co to je?" prohlížela jsem si chleba.
"Moc dobrá pomazánka." řekla máma.
"Myslím, že si radši koupím to jablko." couvala jsem.
"Když to nechceš, tak ti namažu chleba s něčím jiným."
"To bude lepší. Díky." oddychla jsem si a sedla si.
"Tak co? První den školy. Těšíš se?" zeptal se mě táta.
"Už se nemůžu dočkat." protočila jsem oči.
"Ginger, už bys měla jít nebo nestihneš autobus." řekla mi máma.
"Ale co ten chleba?" zeptala jsem se.
"Kup si jablko." hnala mě máma ven ze dveří.
"Ale..." nedořekla jsem, protože mě máma vystrčila ze dveří. Nejradši bych se teleportovala zpátky do... Počkat! Vždyť se můžu teleportovat ke škole. Proč bych měla utíkat na zastávku? Rozhlídla jsem se a chtěla se teleportovat, ale pak jsem si všimla mojí ukecaný spolužačky, kterou nesnáším. Scarlet Georgová, největší drbna ze všech drben.
"Ahoj, Ginger! Nechceš jít se mnou?" zavolala na mě.
"Ne, Scarlet, nechci." zavolala jsme zpátky.
"Ale no tak, pojď se mnou."
"Fajn no."
"Ale musíme si trochu pospíšit. Za chvíli ujede autobus." řekla Scarlet.
"Od kdy ty jezdíš autobusem?"
"Od tý doby, kdy jsem zjistila, že do školy nastupuje nový kluk a prý je to váš soused." usmála se.
"Aha, takže ty chceš, abych tě s ním seznámila." pochopila jsem.
"No... Udělalas by to?" zeptala se mě Scarlet s očekáváním.
"Scarlet, musím tě zklamat. Je mi líto, ale s Maxem chodím já." mrkla jsem na ní.
"Ale jak to? Jak dlouho?" vykulila oči.
"Takto a měsíc." zasmála jsem se.
"Ginger!" zavolal na mě někdo. Otočila jsme a viděla Maxe.
"Maxi!" zavolala jsem zpátky. Po očku jsem se koukla na Scarlet. Kulila oči, až jsem se bála, že jí vypadnou. Max ke mě přiběhl a políbil mě. Teď Scarlet vyvalila oči ještě víc.
"Scarlet, tohle je Max, můj kluk. Maxi, tohle je Scarlet, moje spolužačka." představila jsem se.
"Ahoj Scarlet, moc mě těší." usmál se na ni Max.
"Ahoj." vzdychla okouzleně Scarlet.
"Ehmm, Scralet můžeš jít napřed?" zeptala jsem se jí.
"Jasně." řekla vykuleně a odešla. Musela jsem se smát. Takhle jsem se nechovala ani já.
"Ale chovala." smál se Max.
"Nelez mi do hlavy." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Chraň si líp myšlenky. Kdo ví, koho máte ještě na škole. Vsadím se, že jsi ani nevěděla, že je ta Scarlet víla, nebo jo?" zeptal se Max.
"Cože je?!" vykřikla jsem.
"Jsi snad hluchá?" protočil oči Max.
"Ještě ne."
"Zdá se mi, že už jo."
"Nasrat." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Tak ty takhle, jo?" vrhl se na mě a začal mě lechtat.
"Néé. Nech mě! No tak, Maxi. Prosím." křičela jsem a smála se.
"Řekni, mi jeden důvod, proč tě mám pustit." chechtal se.
"Ehmm...za chvíli začíná škola." řekla jsem se smíchem a on mě pustil.
"Aha, tak už musíme běžet."
"Ale to nestihneme."
"Vezmu tě na záda." navrhl Max.
"A co tam?" zvedla jsem obočí.
"Poběžím s tebou." poklepal si na čelo Max.
"Jo táák" došlo mi.
"Fajn, tak vylez." otočil se a sklonil se.
"Ehmm...jak?" zasmála jsem se.
"To si nikomu nikdy nelezla na záda?"
"Možná jenom tátovi, když jsem byla malá. Ale to mě zvednul."
"Fajn, tak se mě prostě chytni za ramena a skoč mi na záda." vysvětloval mi Max. Po pěti pokusech(no jo, jsem jelito) se mi konečně podařilo dostat se mu na záda. Když jsem konečně seděla pevně, tak se rozeběhl. Bože, to neumí běhat pomalu?! Mám pocit, že se pozvracím.
"Prosím, běhej pomalu." prosila jsem ho.
"Copak? Bojíš se?" pochechtával se.
"Jo, bojím. Na tom není nic špatnýho."
"Dobře, poběžím pomalu." řekl a rozběhl se snad ještě rychleji než předtím.
"To není pomalu!" zařvala jsem. Asi to bylo moc, protože si musel zacpat uši, takže mě pustil.
"Au, dávej pozor, co pouštíš." spadla jsem na zem.
"Hele, nezapomínej, že já jsem upír, takže neřvi! Mohl bych ti ublížit, aniž bych chtěl." zakřičel.
"A ty nezapomínej, že já jsem čarodějka, takže bych tě mohla ve vteřině proměnit v chodící pochodeň." zakřičela jsem taky.
"Jdeme. Vyskoč." otočil se. Tentokrát se mi to podařilo hned na poprvý. Už jsem nic neříkala, když běžel hodně rychle. Jenom jsem potlačila potřebu zvracet. Poprvý za celý můj život jsem se těšila až budu ve škole.
"Jsme tu."
"Jupíí." zaječela jsem radostí. Všichni se na otočili. Většina holek koukala na Maxe. Usmála jsem se. Něco mě napadlo.
"Maxi?" řekla jsem a on se otočil. Políbila jsem ho. Teď holky koukaly hodně závistivě.
"Za co?" usmál se Max.
"Řekněme, že to bylo na uvítání v nové škole." zasmála jsem se.
"To bych ho mohla taky uvítat." ozvalo se nám za zády. Byla tam Scarlet.
"Najdi si svého, vílo." protočila jsem oči.
"Jak to víš?" zeptala se vyděšeně Scarlet.
"Víš, co jsem?" zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou.
"A víš, co je Max?" zeptala jsem se.
"Taky ne."
"Aha, tak to je zvláštní."
"Proč?" nechápala Scarlet.
"Celkem chápu, že jsi nevycítila Maxe, ale mě? Já svůj pach zamaskovat neumím."
"Můžete mi už konečně říct, kdo jste a jak to, že, víte, kdo jsem?" naštvala se Scarlet.
"Můžu já?" otočila jsem se na Maxe.
"Klidně."
"Dobře, takže Scarlet, já jsem čarodějka a Max je upír. Super, co?" zazubila jsem se.
Scarlet pootevřela pusu a vykulila oči. "Cože? Děláš si ze mě prdel?"
Zasmála jsem se. "Nedělám."
"Ale jak to, že jsem tě nepoznala?" vrtěla hlavou Scarlet.
"Možná, že jsi ji necítila, protože byla Ginger pořád se mnou. A moje schopnost je zamaskovat, co jsem." odpověděl za mě Max.
"To je možný." kývala hlavou Scarlet.
"Dobrý den dámy a pánové. Vítám vás na začátku nového školního roku..." začala ředitelka, ale já jí nevnímala. Bla, bla a zase bla. Ty její kecy jsou vážně únavný.
"Je vždycky tak nudná?" pošeptal mi Max do ucha.
"Ani nevíš jak."
"To se mám na co těšit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sasenka sasenka | Web | 21. ledna 2013 v 11:39 | Reagovat

úžastná kapitola teším sa na pokračko a dúfam že bude čím skôr :) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama