Leden 2013

Co mám přidávat?

26. ledna 2013 v 14:29 | Michelle Breathe
Ciao! Dám vám takovou otázečku. Co mám přidávat? Smrt je jenom začátek, Příběh Stely Adkinsonové, Čarodějnice na plný úvazek, Ztracená láska, nějaký jednorázovky nebo něco novýho? Vyberte a pište do komentářů. Děkuju Líbající

Vaše Michelle Breathe

4. Nepřátelské území? Škola.

17. ledna 2013 v 18:46 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
"Ne, prosím, já nechci." prosila jsem svojí mámu. Aby jste to pochopili, tak já zrovna ležím v posteli a máma mě nutí, abych už konečně vstala nebo to nestihnu. Ono je totiž 1. září. Už chápete? Jo? Dobře. Už je to hodně dlouho, co jsem poznala Maxe a jeho rodinu. Taky spolu už měsíc chodíme. Jeho rodiče jsou moc milí. Poděkovali mi, za to že jsem zabila Kevina. Hodně divný, co? Málem jsem se začala hystericky smát. Ellen pořád truchlí nad Kevinem, ale už se přes to přenesla. Občas mi ještě vyčte, že jsem ho zabila. Jinak je všechno v pohodě. No, teda kromě toho, že musím teď vstávat. Jak já tu školu nenávidím.
"Ginger, musíš. Přece nechceš hned první den přijít pozdě."
"Víš, že by mi to nevadilo?"
"No, to je mi jasný, ale prostě musíš."
"No, fajn." řekla a odešla.
"Eh? Cože?" zvedla jsem obočí.
"Říkám, aby jsi šla spát."
"No, tak fajn." usmála jsem se a otočila se na bok. Máma odešla, ale pak se zase vrátila.
"Ginger?"
"Ano?" otočila jsem se k ní.
"Hezké ráno." usmála se a vylila na mě kyblík ledový vody. Já se z ní zblázním. Tohle není poprvý, co to udělala.
"A teď se obleč." rozkázala a opravdu odešla. Radši jsem vážně vstala a oblékla se. Na první den školy jsem si vybrala celkem pěkný oblečení. Černý, úzký džíny, růžový, delší tílko a hnědé, kozačky do půli lýtek. Mám ráda takovýhle ležerní styl. Občas nosím i sukni nebo šaty, ale nejradši mám džíny. Když jsem se oblékla, tak jsem rychle seběhla dolů. V koupelně jsem se namalovala. Černý linky, jemný stíny a rtěnku v barvě kůže. Tmavé rtěnky mi nesluší. To mám vyzkoušený.
"Ginger, pojď se najíst." zavolala máma.
"Nemám hlad."
"Něco přece sníst musíš."
"Tak si cestou koupím třeba jablko."
"Pojď si dát pořádný jídlo."
"Bože, už jdu." šla jsem otráveně do kuchyně. Přišla jsem tam a máma mi dala do ruky chleba s něčím, co nevypadalo zrovna hezky.
"Co to je?" prohlížela jsem si chleba.
"Moc dobrá pomazánka." řekla máma.
"Myslím, že si radši koupím to jablko." couvala jsem.
"Když to nechceš, tak ti namažu chleba s něčím jiným."
"To bude lepší. Díky." oddychla jsem si a sedla si.
"Tak co? První den školy. Těšíš se?" zeptal se mě táta.
"Už se nemůžu dočkat." protočila jsem oči.
"Ginger, už bys měla jít nebo nestihneš autobus." řekla mi máma.
"Ale co ten chleba?" zeptala jsem se.
"Kup si jablko." hnala mě máma ven ze dveří.
"Ale..." nedořekla jsem, protože mě máma vystrčila ze dveří. Nejradši bych se teleportovala zpátky do... Počkat! Vždyť se můžu teleportovat ke škole. Proč bych měla utíkat na zastávku? Rozhlídla jsem se a chtěla se teleportovat, ale pak jsem si všimla mojí ukecaný spolužačky, kterou nesnáším. Scarlet Georgová, největší drbna ze všech drben.
"Ahoj, Ginger! Nechceš jít se mnou?" zavolala na mě.
"Ne, Scarlet, nechci." zavolala jsme zpátky.
"Ale no tak, pojď se mnou."
"Fajn no."
"Ale musíme si trochu pospíšit. Za chvíli ujede autobus." řekla Scarlet.
"Od kdy ty jezdíš autobusem?"
"Od tý doby, kdy jsem zjistila, že do školy nastupuje nový kluk a prý je to váš soused." usmála se.
"Aha, takže ty chceš, abych tě s ním seznámila." pochopila jsem.
"No... Udělalas by to?" zeptala se mě Scarlet s očekáváním.
"Scarlet, musím tě zklamat. Je mi líto, ale s Maxem chodím já." mrkla jsem na ní.
"Ale jak to? Jak dlouho?" vykulila oči.
"Takto a měsíc." zasmála jsem se.
"Ginger!" zavolal na mě někdo. Otočila jsme a viděla Maxe.
"Maxi!" zavolala jsem zpátky. Po očku jsem se koukla na Scarlet. Kulila oči, až jsem se bála, že jí vypadnou. Max ke mě přiběhl a políbil mě. Teď Scarlet vyvalila oči ještě víc.
"Scarlet, tohle je Max, můj kluk. Maxi, tohle je Scarlet, moje spolužačka." představila jsem se.
"Ahoj Scarlet, moc mě těší." usmál se na ni Max.
"Ahoj." vzdychla okouzleně Scarlet.
"Ehmm, Scralet můžeš jít napřed?" zeptala jsem se jí.
"Jasně." řekla vykuleně a odešla. Musela jsem se smát. Takhle jsem se nechovala ani já.
"Ale chovala." smál se Max.
"Nelez mi do hlavy." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Chraň si líp myšlenky. Kdo ví, koho máte ještě na škole. Vsadím se, že jsi ani nevěděla, že je ta Scarlet víla, nebo jo?" zeptal se Max.
"Cože je?!" vykřikla jsem.
"Jsi snad hluchá?" protočil oči Max.
"Ještě ne."
"Zdá se mi, že už jo."
"Nasrat." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Tak ty takhle, jo?" vrhl se na mě a začal mě lechtat.
"Néé. Nech mě! No tak, Maxi. Prosím." křičela jsem a smála se.
"Řekni, mi jeden důvod, proč tě mám pustit." chechtal se.
"Ehmm...za chvíli začíná škola." řekla jsem se smíchem a on mě pustil.
"Aha, tak už musíme běžet."
"Ale to nestihneme."
"Vezmu tě na záda." navrhl Max.
"A co tam?" zvedla jsem obočí.
"Poběžím s tebou." poklepal si na čelo Max.
"Jo táák" došlo mi.
"Fajn, tak vylez." otočil se a sklonil se.
"Ehmm...jak?" zasmála jsem se.
"To si nikomu nikdy nelezla na záda?"
"Možná jenom tátovi, když jsem byla malá. Ale to mě zvednul."
"Fajn, tak se mě prostě chytni za ramena a skoč mi na záda." vysvětloval mi Max. Po pěti pokusech(no jo, jsem jelito) se mi konečně podařilo dostat se mu na záda. Když jsem konečně seděla pevně, tak se rozeběhl. Bože, to neumí běhat pomalu?! Mám pocit, že se pozvracím.
"Prosím, běhej pomalu." prosila jsem ho.
"Copak? Bojíš se?" pochechtával se.
"Jo, bojím. Na tom není nic špatnýho."
"Dobře, poběžím pomalu." řekl a rozběhl se snad ještě rychleji než předtím.
"To není pomalu!" zařvala jsem. Asi to bylo moc, protože si musel zacpat uši, takže mě pustil.
"Au, dávej pozor, co pouštíš." spadla jsem na zem.
"Hele, nezapomínej, že já jsem upír, takže neřvi! Mohl bych ti ublížit, aniž bych chtěl." zakřičel.
"A ty nezapomínej, že já jsem čarodějka, takže bych tě mohla ve vteřině proměnit v chodící pochodeň." zakřičela jsem taky.
"Jdeme. Vyskoč." otočil se. Tentokrát se mi to podařilo hned na poprvý. Už jsem nic neříkala, když běžel hodně rychle. Jenom jsem potlačila potřebu zvracet. Poprvý za celý můj život jsem se těšila až budu ve škole.
"Jsme tu."
"Jupíí." zaječela jsem radostí. Všichni se na otočili. Většina holek koukala na Maxe. Usmála jsem se. Něco mě napadlo.
"Maxi?" řekla jsem a on se otočil. Políbila jsem ho. Teď holky koukaly hodně závistivě.
"Za co?" usmál se Max.
"Řekněme, že to bylo na uvítání v nové škole." zasmála jsem se.
"To bych ho mohla taky uvítat." ozvalo se nám za zády. Byla tam Scarlet.
"Najdi si svého, vílo." protočila jsem oči.
"Jak to víš?" zeptala se vyděšeně Scarlet.
"Víš, co jsem?" zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou.
"A víš, co je Max?" zeptala jsem se.
"Taky ne."
"Aha, tak to je zvláštní."
"Proč?" nechápala Scarlet.
"Celkem chápu, že jsi nevycítila Maxe, ale mě? Já svůj pach zamaskovat neumím."
"Můžete mi už konečně říct, kdo jste a jak to, že, víte, kdo jsem?" naštvala se Scarlet.
"Můžu já?" otočila jsem se na Maxe.
"Klidně."
"Dobře, takže Scarlet, já jsem čarodějka a Max je upír. Super, co?" zazubila jsem se.
Scarlet pootevřela pusu a vykulila oči. "Cože? Děláš si ze mě prdel?"
Zasmála jsem se. "Nedělám."
"Ale jak to, že jsem tě nepoznala?" vrtěla hlavou Scarlet.
"Možná, že jsi ji necítila, protože byla Ginger pořád se mnou. A moje schopnost je zamaskovat, co jsem." odpověděl za mě Max.
"To je možný." kývala hlavou Scarlet.
"Dobrý den dámy a pánové. Vítám vás na začátku nového školního roku..." začala ředitelka, ale já jí nevnímala. Bla, bla a zase bla. Ty její kecy jsou vážně únavný.
"Je vždycky tak nudná?" pošeptal mi Max do ucha.
"Ani nevíš jak."
"To se mám na co těšit."

3. Udělej pápá!

17. ledna 2013 v 12:57 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
"Cože jsi?" vykřikla jsem.
"Upír."
"Jak to, že jsem to nepoznala?" kroutila jsem hlavou.
"To je moje schopnost. Ostatní bytosti tak nepoznají, že jsem upír."
"Já to nechápu. Proč jsi to neřekl? Co když mi ublížíš?"
"Nikdy bych ti neublížil."
"To říkáš teď."
"Opravdu."
A co je Kevin? Je nebezpečný?"
"Kevin je taky upír. Není nebezpečný, ale občas se neovládá a ujede mu to."
"Aha," řekla jsem, ale pak mi něco došlo," a do prdele."
"Co se děje?" zeptal se vyděšeně Max.
"Ellen je s Kevinem."
"Jdeme," řekl Max a rozběhl se zpátky. Rychle jsem se za ním rozběhla taky, ale nestačila jsem mu. Ta zatracená upíří rychlost. Musela jsem na chvíli zpomalit, nebo bych omdlela.
"Běž napřed." řekla jsem do vzduchu. Věděla jsem, že mě uslyší. Je to přece upír! Už jsem vážně nemohla běžet. Rozhodla jsem se, že zkusím teleportační kouzlo. Zamumlala jsem kouzelnou formuli a...nic. Tak znova...sakra, zase nic. Já se z toho zblázním. Co když se tam nedostanu včas? Co když to Kevinovi ujede a Ell zabije? Prosím, Maxi, rychle. Naposled to zkusím, jinak znovu poběžím, Řekla jsem kouzlo a...teleportovala se. Jo, povedlo se to!
"Kevine, nedělej to." slyšela jsem Maxův hlas. Stála jsem kousek od nich, Zády ke mě stál Kevin a držel Ellen pod krkem. Proti nim stál Max a snažil se rozmluvit Kevinovi, aby Ell nezabíjel. Jo, vážně neni nebezpečnej. Chtěla jsem na Kevina zařvat, aby ji pustil, ale pak mě něco napadlo. Max mě nejspíš viděl, ale nic neřekl. Slyšela jsem, jak se Kein zeptal Maxe, kam kouká. Rychle jsem řekla kouzlo, které mě udělalo neviditelnou. Přesně v tu chvíli, kdy jsem zmizela, se Kevin otočil. Když nic neviděl, otočil se zpátky a jáse pomalu vydala k němu. Měla jsem výhodu, protože stál zády ke mě. Když jsem byla už u něj, tak jsem mu dala ránu do spánku. Skácel se k zemi v bezvědomí. Můžou být upíří v bezvědomí? Nejspíš jo.
"Ginger?" zeptal se mě Max a já se v tu chvíli objevila. Ell se otočila a vběhla mi do náruče.
"Gigi, já se tak strašně bála. On vypadal normálně, vůbec jsem netušila, že je upír." berečela.
"Maxi, on más stejnou shcopnost jako ty?" zeptala jsem se zmateně.
"Ano, má. Moment, Ellen je taky čarodějka?" vykulil oči Max.
"Ne, ona je trpaslík." protočila jsem oči.
"To by vysvětlovalo, proč je tak mrňavá." zasmál se Max.
"Vtipný." vyplázla na něj Ell jazyk.
"Jste jako děti. Rdaši už půjdeme, nebo se on vzbudí, a všechny nás zabije." řekla jsem.
"Ale co s ním bude?" zeptala jsem se Ellen a podívala se na Kevina, který nejevil známky života.
"No, to taky nevím." podívala jsem se na Ellen a ta na mě. Ve stejnou chvíly jsem se otočil na Maxe s otázkou v očích.
"Asi ho rodiče někam zavřou. Někam, odkud se nedostane. Tohle je už po několikátý, co se pokusil někoho zabít. Všechno byly holky. Z šesti přežily jen dvě."
"A to ještě žije?" vykřikla jsem a šla k Maxovi.
"Pořád je to rodina. Udělala bys to? Zabila by jsi svojí sestru, protože někoho zabila?" zeptal se mě.
"Znám ji jeden den, a myslím, že by to udělala." ozvalo se ze země. Střelila jsem tam pohledem a uviděla jsem Kevina, jak se probouzí. Normálně jsou llidi v bezvědomí několik hodin, ne?
"Nezapomínej, že já jsem upír, zlato." zasmál se Kevin. Bože, neříkejte mi, že umí číst myšlenky.
"Ano, umím. A bratříček taky." zasmál se Kevin. No, to je dobrý. Takže, jak jsem si myslela, jak je Max hezkej, tak mě slyšel, jo? No, to je v prdeli.
"Mě to nevadí." začal se smát Max. Mezitím se Kevin zvednul. Upíří rychlostí se přesunul k Ell, a začal jí říkat, jak se omlouvá a že se to už nikdy nestane. Pane bože, Ell, nevěř mu. Chtěl tě zabít!
"Už nikdy!" vlepila Ell Kevinovi facku.
"Smůla. Co naděláš?" zasmála jsem se.
"Ty! Já tě zabiju!" zařval Kevin a rozběhl se ke mě.
"Cultro." řekla jsem a v rucě se mi objevil nůž. Nechala jsem ho nataženej před sebou a Kevin to neubrzdil, a nabodl se.
"Pápá," zamávala jsem mu, ještě než se rozpadl na prach," co takhle zajít někam na jídlo?"
"Tys ho zabila." vykulila oči Ell a dívala se na hromádku prachu. Na jídlo asi nepůjdem.
"A víš že mi to ani nevadí?" zeptala jsem se bezstarostně.
"No, mělo by, protože teď tě moje rodiče zabijou." řekl Max suše.
"Proč?" zeptala jsem se nechápavě.
"Zabila jsi jejich syna." díval se na hromádku prachu.
"Jsem tu jediná, kdo si myslí, že si to zasloužil?" zeptala jsem se.
"Jo." odpověděli oba nastejno.
"Ale proč? Vždyť zabil a chtěl zabít i tebe, Ell." nechápala jsem.
"Ale, co když ani nevěděl co dělá? Třeba ho něco ovládalo. Víš, že je to možný, nedávno jsme o tom přece četly." připoměla mi Ellen.
"To sice jo, ake pamatuješ jaký byly příznaky? Šílenej smích, poskakování a blekotání blbostí. Nepřipadalo mi, že tohle Kevin dělal. Tobě jo?"
"Stejně si myslím, že je to nespravdelivý."
"Ty a ta tvoje spravedlnost." protočila jsem oči.
"Ale, Gigi, ty taky nesnášíš, když je něco nespravedlivý." namítla Ellen.
"Tohle mi přišlo spravedlivý. Bože, byl to magor a zemřel. Tak co řešíte?"
"Ellen, nechceš jít k nám?" zeptal se najednou Max mojí kamarádky.
"Jasně, to bych ráda." usmála se Ellen. Cože? Nějak nepobírám situaci.
"Sbohem, Ginger." řekli oba najednou. a odešli. Opakuju COŽE?! A ještě ke všemu začalo pršet. Ell, na jak dlouho jsi odešla. To už se se mnou nebudeš bavit? Vždyť tě chtěl zabít, tak jsem udělala to, co jsem měla. Začala jsem brečet. Co když jsem ho neměla zabíjet? Ne, zasloužil si to. Rozhlídla jsem se, abych se ujistila, že tu nikdo není.
"Ignis." zašeptala jsem a prach na zemi vzplanul. Dívala jsem se, jak hoří. Když dohořel, tak jsem se teleportovala domů. Doma jsem šla hned k sobě do pokoje a zalezla do postele. Pod dekou jsem začala brečet pořádně. Najednou se ozvalo ťukání na okno. Byla tam sova. Ellenina sova. Takhle mi vždycky posílala zprávy. Když jsem otevírala okno, podívala jsem se na Maxův dům. Zrovna byl na zahradě a pomáhal mámě zalévat záhony. Ucítil můj pohled a podíval se na mě. Nic neudělal, jen zíral. Rychle jsem zase zavřela okno a sovu jsem měla na ruce. Byl to kluk a jmenoval se Falcon. V zobáku měl srolovaný papírek. Byl to dopis od Ellen.

Milá Ginger,
moc se ti omlouvám, jak jsem ti vyčítala, že jsi zabila Kevina. Já jsem za něj za tu chvíli zamilovala. Max mi říkal, že lhal, když říkal, že tě jeho rodiče zabijí. Oni se ho chtli už dávno zbavit, ale nedokázali to. Přece jenom to byl pořád jejich syn. Takže jsi jim vlastně prokázala službu. Když jsem s Maxem odcházela, byla jsem na tebe strašně naštvaná a rozhodnutá se s tebou už nebavit. Ale Max mi to rozmluvil. Má tě rád, vážně má. Sakra, prosil mě, abych ti tohle neříkala. No nic, na tento dopis neodpovídej. Jen mi pošli zpět Falcona. Takže, shrnu to. Odpouštím ti.
Tvoje navždy nejlepší kamarádka Ellen.

Dočetla jsem. Brečela jsem. Byla jsem ráda, že mi odpustila. Nevím, co bych bez ní dělala. Je jako moje sestra. Vzala jsem na ruku Falcona a otevřela okno. Hned vyletěl směrem k Elleninu domu. Podívala jsem se znovu na Maxův dům. Už nebyl na zahradě, ani jeho máma tam už nebyla. Přímo naproti mě se otevřelo okno a z něho vykoukl Max. Na ruce měl sovu. On má tak sovu? Usmál se na mě a pustil ji. Ta přilétla ke mě. V drápech měla papírek. Vzala jsem ho a přečetla.
Ahoj, už asi všechno víš, co? M.
Jo, i to, co bych vědět neměla. G.
Já se z ní zblázním. Prosil jsem ji, aby ti to neříkala. M.
To je v pohodě. Mě to nevadí. G.
Ale omlouvám se, že jsem ti lhal. M.
Odpuštěno. Dneska je odpouštěcí den. G.
Děkuju ti. M.
Nemáš zač. A jak se jmenuje tvoje sova? G.
Je to holka a jmenuje se Doe. A ty máš nějaký zvíře? M.
Jo, mám taky sovu. Je to kluk a jmenuje se Talpo. G.
Hele, já už musím jít na večeři. M.
Dobře, zatím ahoj. G.
Poslala jsem mu zpátky Doe a usmála se. Úsměv mi oplatil a zmizel. Může čarodějka milovat upíra? Nejspíš je to možný, protože já ho miluju. Zatím všechno vychází.
"Ginger, večeře!" zavolala máma.