Listopad 2012

1. Vrah kohoutů

28. listopadu 2012 v 20:08 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
Jednou jsem vůbec nevěděla o čem mám psát. Máma mi řekla, ať napíšu o holce, která žije na farmě a najednou začne umírat dobytek. Tak jsem to trochu pozměnila Usmívající se

"Myslíš, že to zvládneš?" zeptala se mě kamarádka. Proč bych to neměla zvládat? Teleportační kouzlo jsem zvládla už předtím. Ale je pravda, že jsem se vždy teleportovala asi jen o jeden centimetr.
"Nevěříš mi?" zeptala jsem se.
"Ale ano, věřím ti, ale…" odpověděla mi.
"Ale co?" zeptala jsem se už docela naštvaně. Nemám ráda lidi, kteří mi říkají, že to nezvládnu.
"Co když se ti něco stane?" řekla mi moje kamarádka. Moje kamarádka, která do mě teď pořád reje, se jmenuje Ellen Hurstová. Je jí 15 let. Má nádherné, dlouhé, hnědé vlasy a velké hnědé oči. Dá se o ní říct, že je to pesimista. Ale je kamarádská a dokáže povzbudit (občas). Z naší dvojky jsem spíš já ta rozumnější. Ellen se do všeho vrhá po hlavě a řekne něco dřív, než si to pořádně rozmyslí.
"Neboj, nic se mi nestane." řekla jsem-snad-přesvědčivě. Já se jmenuju Ginger Jonesová. Je mi taky 15 let. Mám černé, rovné vlasy a čokoládově hnědé oči. Jsem výbušná, tichá, uzavřená a ze všeho si dělám srandu. Mám mladšího bratra Scotta. Máma se jmenuje Jessica a táta Cameron. A málem bych zapomněla to hlavní; moje rodina, já i Ellen jsme čarodějové.
"Ale Ginger!" křikla na mě Ellen, ale já jí neslyšela, protože jsem se teleportovala. Byla jsem hodně překvapená, když jsem přistála před mamkou, která měla zrovna v rukou talíř, a ten upustila na zem. Škoda hezkýho talíře, ale babička jich ještě má hodně.
"Sakra, Ginger. To mi nesmíš dělat!" řekla máma, chytla se za srdce a zhluboka dýchala, aby se vzpamatovala z toho šoku.
"Promiň. Trochu mě naštvala Ellen." řekla jsem.
"Dobře zlatíčko. Chceš něco k jídlu?" zeptala se mě máma. Přikývla jsem a šla do svého pokoje. Pokoj mám sladěný do fialové a bílé. Zapla jsem si televizi a lehla si do postele. V televizi nic nedávaly tak jsem si vzala knížku. Když jsem chvíli četla, tak mi mamka zaťukala na dveře.
"Tady máš to jídlo. A mám novinu." řekla mamka s úsměvem. Vyděsila jsem se. To že má novinu může znamenat že se buď stěhujeme, nebo je máma těhotná.
"Jakou?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem.
"Oh, neboj se. Jenom že vedle nás se stěhuje nová rodina, takže budeme mít sousedy." řekla máma. Málem jsem se hystericky rozesmála. To budou určitě nějací samotáři.
"Dobře. Jak se jmenují?" zeptala jsem se zvědavě.
"Halleovi. Dříve bydleli v nějaké neznámé zemi, o které jsem nikdy neslyšela. Nepamatuji si název. A mají syna ve tvém věku," řekla mi škodolibě mamka a já okamžitě zbystřila, "možná by ses s ním ráda seznámila." dodala.
"Mami, buď v klidu. Kdy přijedou?" zeptala jsem se natěšeně.
Máma se začala smát. "Zítra odpoledne."
Usmála jsem se a mamka mezitím odešla. Začala jsem přemýšlet jací budou a chtěla jsem to probrat s Ellen, ale pak jsem si vzpomněla, že jsme se trochu pohádaly. Řekla jsem si že jí zavolám a urovnám to.
"Haló?" ozvalo se, když jsem vytočila číslo.
"Ahoj Ellen, tady Ginger. Promiň za to odpoledne. Byla jsem nervózní z toho kouzla. Takže dobrý?" omluvila jsem se a doufala že to přijme.
"Jasně že je to v pohodě. Vždyť to byla pitomost se kvůli tomu pohádat." řekla Ellen.
"Mám novinu! Zítra se do domu vedle nás přistěhuje nová rodina. Jmenujou se Halleovi a mají syna v našem věku." řekla jsem jí nadšeně.
"To je super. Už se nemůžu dočkat. Mohla bych k vám zítra přijít?" zeptala se Ellen
"Jasně! Budeme šmírovat!" zasmála jsem se.
Druhý den ráno jsem se probudila asi v půl páté ráno. Vzbudil mě kohout.
"Zatracenej kohout. Přísahám, že ho uškrtím." zamumlala jsem. Vstala jsem a šla k oknu. Chtěla jsem ho otevřít a zařvat na toho kohouta ať je zticha. Ale než jsem to stihla udělat, tak najednou byl zticha. Podívala jsem se z okna a uviděla toho kohouta, jak leží na zemi a vedle něho jeho hlava. Málem jsem se pozvracela. Asi jsem nebyla jediná, komu to vadilo. Tak jsem šla zpět do postele a do pěti minut usnula.
Probudila jsem se kolem desáté ráno.
"Jsi vzhůru?" zabušil mi na dveře můj táta.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" zaječela jsem. Bože, celej život mě takhle budí. Proč mi tohle dělá?
"Takže, jsi vzhůru." vstoupil do pokoje s úsměvem.
"Ne, ještě spím." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Tak to tě ještě nechám spát."
"Tak dobrou."
"Ne, nesmíš už spát. Přišla za tebou Ellen, prý že jdete šmírovat. Tak tady máš můj dalekohled." zasmál se táta a já se přidala. Do pokoje přišla Ellen.
"Ahoj." přivítala jsem jí.
"Ahoj. Hele, co to venku tak smrdí?" zeptala se a sedla si do křesla.
"No...náš kohout chcípnul." řekla jsem.
"Aha a jak?"
"Upadla mu hlavička." řekla jsem a trochu se zasmála.
"Cože?!"
"Upadly ti uši?" zeptala jsem se.
"Ne, ale ten kohout neměl hlavu?" zeptala se překvapeně a já se rozhodla, že jí povím, co jsem viděla.
"Vzbudila jsem se asi v půl páté ráno a...."
Když jsem skončila, koukala na mě s otevřenou pusou a vykulenýma očima.
"No jo fakt." přikývla jsem.
"Ale kdo to mohl udělat?" přemýšlela Ellen.
"Vrah kohoutů?" pokusila jsem se o vtip.
"Ty by sis ze všeho dělala jenom srandu." protočila oči Ellen.
"Já za to nemůžu."
"Jasně že, ne."
"Pojď radši šmírovat ty naše nový sousedy." řekla jsem a vzala do ruky dalekohled. Stouply jsme si k oknu a já šmírovala jako první. Viděla jsem tmavovlasého, vysokého kluka jak nese do domu křeslo. Chtěla jsem se dívat dál, ale už na mě řvala Ellen, ať jí dám ten dalekohled.
"Dej to sem." křičela.
"No jo, aby ses nezbláznila."
"Hej, ten je hezkééééj." rozplývala se Ellen.
"Dej mi ten dalekohled."
Podívala jsem se na něj a on najednou zamával. Chtěla jsem udělat totéž, tak jsem otevřela okno, ale málem jsem se pozvracela. Ten smrad byl vážně příšernej. Proč to ještě nikdo neuklidil?
"Tatíííííí?!" zařvala jsem. Za chvíli strčil nos do dveří táta a zeptal se, co se děje.
"Proč jsi ještě neuklidil toho kohouta?"
"Nějak nebyl čas."
"Aha, tak on nebyl čas. OKAMŽITĚ TO JDI UKLIDIT." zakřičela jsem na něj.
"No jo, vždyť už jdu." odešel.
"To vždycky zabere." usmála jsem se spokojeně.
"Jak ty to děláš?"
"Nevím," pokrčila jsem rameny, "pojď zase šmírovat."

7. Zatlačit city

20. listopadu 2012 v 16:01 | Michelle Breathe |  Příběh Stelly Adkinsonové
"Ne, nedělám. Takže?" zeptal se Lord Voldemort.
V tuhle chvíli nevím, co dělám. Nechápu to, co řeknu, ale...
"Ano." řekla jsem odhodlaně.
"Opravdu? To je skvělé!" řekl Temný Pán, "Takže, budeš muset někoho zabít. Jak snadné. Zvládneš to? Jestli ne, tak se rozluč se životem."
"Zvládnu to!" řekla jsem. Nějací sluhové přede mě přivedli vyděšenou ženu. Když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že je to moje matka. To ne! Ji přece nemůžu zabít. Ne, musím to zvládnout. Musím své city zatlačit někam hodně hluboko. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Vykřikla jsem to:
"Avada Kevadra!"
"Výborně!" pochválil mě Lor Voldemort. Jako odměnu jsem dostala Cruciantus. Sladká odměna. Patrick mě vzal do náruče a pak jsme byli najednou zpátky v Bradavicích. Víc si nepamatuju. Nevím, jestli jsem usnula nebo omdlela.
Probudila jsem se na ošetřovně. Takže nejdřív jsem na nejnebezpečnějším místě na světě a pak na údajně nejbezpečnějším místě na světě, které je prolezlé Smrtjedama od shora až dolů? Trochu divný, ne?
"Jak ti je?" ozval se od dveří mužský hlas. Stál tam Patrick."
"Už docela dobrý." řekla jsem. Když si sedl, tak jsem ho políbila. Byl zmatenej, ale pak mi polibek oplatil.
"Co změnilo tvůj názor?" zeptal se Patrick.
"To, že jsem se k vám přidala." zašeptala jsem.
"Podívej se na svoje zápěstí." řekl mi Patrick.
Udělala jsem to a na mém zápěstí jsem měla Znamení Zla.
"Kdy?" vydechla jsem.
"Včera, když jsi omdlela." řekl Patrick.
"Aha," řekla jsem," je hezké." dodala jsem.
Patrick se rozesmál. "Ty teda rychle měníš názory."
Pokrčila jsem rameny a taky se rozesmála.
Dovnitř vběhla najednou Pompfreyová.
"Slečno, můžete jít." řekla a zase odběhla. Ani jsem nestačila říct děkuju.
"Takže, co bude teď?" zeptala jsem se.
"Teď půjdeme na večeři a budeme sedět u zmijozelského stolu. Se všema tě seznámím. Zmijozel bude odteď tvůj domov, protože v Nebelvíru tě nejspíš zavrhnou. Asi se přestěhuješ do něčího pokoje. Možná k Narcisse nebo k Belle? Ne s Bellou byste se pozabíjely. Radši k Cisse." povídal Patrick.
"Zlato?" trochu už jsem se bála. Ale Patrick mě asi neslyšel. Prostě si vesele povídal dál.
"Zlato?" zatřásla jsem s ním.
"Ano?" usmál se na mě.
"Nezapomeň dýchat." připomněla jsem mu.
Zasmál se. "Jasně, neboj."
Mezitím jsme došli ke dveřím Velké síně. Ruku v ruce jsem vešli a všichni se po nás podívali. Podívala jsem se k nebelvírskému stolu a uviděla jsem svoje přátele, jak naprázdno otvírají pusu.
"Počkej, Patricku, musím si něco vyřídit." řekla jsem a běžela k nebelvírskému stolu.
"Ahoj, lidi!" mávla jsem na ně a usmála se.
"Stello? Co to má znamenat? Jak to, že jsi pořád s ním, po tom, co ti udělal?" vybalili na mě. No jo, co jinýho jsem mohla čekat.
"Změnila jsem názor a... vlastně jsem se celá změnila." řekla jsem.
"Jak jako?" zeptal se Black
"Jsem teď někdo jiný." řekla jsem tajemně a usmála se. Otočila jsem se a podívala se na Patricka. Naznačil mi, že se mám už vrátit. Přikývla jsem.
"Já už musím jít. Sbohem...navždy." zašeptala jsem a odběhla. Spolu s Patrickem jsem šla k zmijozelskému stolu.
Najednou Brumbál vstal a řekl:
"Prosím o pozornost, studenti. Nejmenovaná osoba mě požádala, abych provedl přeřazení Stelly Adkinsonové. Slečno, pojďte sem."
Překvapeně jsem vstala a nejistě šla k řediteli. Všichni po mě koukali. Sedla jsem si na židli a Brumbál mi dal na hlavu Moudrý klobouk.
"Tak se znovu setkáváme." řekl.
"Jo, ale tentokrát je jasné, kam mě pošleš." řekla jsem.
"Vážně? A kam teda?" zeptal se.
"Přece do Zmijozelu." řekla jsem.
"ZMIJOZEL!" zakřičel klobouk.
"Sakra, ten má ječák." řekla jsem a strčila si prst do ucha. Studenti se zasmáli. Já se vydala za Patrickem. Moji (teď už nejspíš bývalí) přátelé se na mě vyjeveně koukali. Když jsem si sedla, Patrick mě objal.
"V pohodě?" zeptal se.
"Jo jasně." usmála jsem se.
"Ahoj já jsem Narcissa a tohle je moje sestra Bellatrix." představila se mi menší blondýnka a ukázala na černovlasou holku vedle sebe.
"Ahoj, já jsem Stella." usmála jsem se.
"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila jsem se k Belle.
"Klidně." řekla.
"Jak jsi mohla zvládnout nezabít Blacka? Já tě znám, vím co dokážeš. Tak to nechápu." řekla jsem.
Bellatrix se uchechtla. "V mém pokoji je volná postel. Chceš ji?"
Vykulila jsem oči. "Vážně? To bych moc ráda."
Nejlepší způsob jak vycházet s Bellatrix Blackovou je nestát jí v cestě a ve všem s ní souhlasit. Já s ní chci vycházet, proto to budu dodržovat.
"Asi si půjdu sbalit." řekla jsem a vstala.
"Mám jít s tebou?" zeptal se Patrick. Přikývla jsem.
"Mějte se!" rozloučila jsem se a s Patrickem po boku šla do nebelvírské věže. Rychle jsem šla do našeho pokoje a modlila se, aby tam nebyly holky.
"Do háje!" vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře. Byly tam. Ani jsem si nevšimla, kdy odešly z Velké síně.
"Taky tě rády vidíme, Stello. Co tady děláš?" vypálila na mě Andy.
"Jenom si jdu sbalit svoje věci." řekla jsem a šla ke skříni. Vyndala jsem si kufr a házela tam věci. Nebavilo mě to, tak jsem použila hůlku.
"Proč?" zeptala se mě najednou Andy. Naznačila jsem Patrickovi, aby počkal venku.
"Zvolila jsem si život. Chtěla jsem žít. Máš s tím problém?" zeptala jsem se naštvaně.
"Já bych si radši zvolila smrt, než být jeho otrok." odpověděla Andy. Chytrá, chápe celkem rychle. Stačilo pár minut, když jsem šla s Patrickem a už jí došlo, kam jsem se přidala.
"Jenže ty nejsi já!" vykřikla jsem, vzala kufr a vyběhla ven. Nezapomněla jsem taky pořádně třísknout dveřmi. Šla jsem k Patrickovi a zeptala se:
"Jdeme?"

Proměněná

5. listopadu 2012 v 21:08 | Michelle Breathe |  Jednorázovky
Ležela jsem v posteli a dívala se na televizi, když najednou vypli proud. Chtěla jsem jít za mámou ale, něco mě zezadu chytlo a dalo mi ruku před pusu, abych nemohla křičet.
"Nikam nejdeš!" zasyčelo mi to do ucha. Podle hlasu jsem poznala, že je to muž.
"Když ti teď sundám ruku z pusy, slibuješ, že nebudeš křičet?" zeptal se a já přikývla. Když sundal ruku, zhluboka jsem se nadechla, ale zůstala jsem mlčet.
"Kdo jsi? A co tu děláš?" ptala jsem se.
"Na to teď není čas. Otoč se!" přikázal mi a já se otočila. Naklonil mi hlavu na stanu a přiložil svoje ústa na můj krk. Začala jsem zrychleně dýchat a neměla jsem daleko k slzám. Když se mi zakousl do krku, už mi slzy tekly proudem. Když ten muž, teď už upír, ucítil moje slzy na jazyku, přestal. Natočil si mě k sobě a zeptal se:
"Proč brečíš?"
Trochu debilní otázka, ne? Mohl vymyslet něco lepšího.
"Protože umřu." odpověděla jsem a chtěla jsem dodat "debile", ale radši jsem byla zticha. Podívala jsem se na něj a všimla si, že se tím svým tesákem kousl do rtu. Zřejmě si ničeho nevšiml, protože se ke mně zničehonic naklonil a políbil mě. A do háje. Ale když jsem mu to chtěla říct, byl pryč. Šla jsem do koupelny, abych si umyla krk. Cítila jsem, jak se mi vlasy lepí na krk. Brrr, nepříjemný pocit. Když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Na krku jsem měla dvě rány, ze kterých teklo víc a víc krve. Rychle jsem vzala kus toaleťáku a snažila se to krvácení zastavit. Vypotřebovala jsem skoro celá toaleťák, než mi přestala téct krev. Pak jsem si krk umyla a šla jsem spát.
Druhý den jsem se vzbudila brzo. Bylo mi špatně. Šíleně mě bolela hlava a chtělo se mi zvracet. Navíc jsem měla příšernou žízeň, jako bych rok nepila. Šla jsem se do kuchyně napít a pak jsem si vzala prášek na bolení hlavy. V koupelně jsem se podívala do zrcadla. Krk už vypadal líp, ale pořád byly ty rány vidět. Sčesala jsem si vlasy na stranu, aby je vlasy zakryly. Prášek už docela zabral, tak jsem šla do svého pokoje na počítač. Přihlásila jsem se na Skype. Napsala mi moje kamarádka Amanda, jestli nechci jít ven. Napsala jsem, že jo. Sraz je na křižovatce. Oblékla jsem se a vyrazila. Amanda už tam čekala.
"Ahoj Amy." přivítala jsem jí.
"Ahoj Jess." pozdravila mě. Jo, mimochodem jmenuju se Jess.
"Jsi v pohodě?" zeptala se mně Amy.
"Jo. Proč bych nebyla?" zeptala jsem se.
"Já nevím. Připadáš mi taková jiná." řekla Amy.
"To mi jenom není moc dobře." řekla jsem.
"Jess, já na tobě poznám, když se něco děje. Tak ven s tím." řekla Amy a zastavila se. Já se taky zastavila. Stály jsme naproti sobě.
"Říkám, že mi nic není." řekla jsem, ale pak jsem ucítila příšernou bolest. Zavřela jsem oči a dala si ruce na hlavu.
"Jess, co je?" zeptala se vyděšeně Amy. Když jsem otevřela oči spatřila jsem Amandin vyděšený obličej, když uviděla moje duhovky a tesáky v puse. Ulicí se pak rozléhal jen její křik.