Březen 2012

Reklamy

25. března 2012 v 17:18 | Michelle Breathe |  Reklamy
Sem pište reklamy.

1. Cesta,seznámení a zařazování

2. března 2012 v 19:05 | Michelle Breathe |  Příběh Stelly Adkinsonové
"Dobře se uč, zlatíčko." řekla mi máma snad už po sté.
"Promiň, ale to ti slíbit nemůžu." ušklíbla jsem se. No jo no, mámy, zajímaj se jenom o to, jak se budou jejich děti učit, ale o tom jestli jim bude dobře, nepadne ani slovo. Proč já nemůžu mít mámu, která mě prostě pošle do vlaku?
"Miláčku, buď hodná a slib mamince, že se budeš aspoň trochu chovat slušně! A jestli ne tak-" neslyšela jsem konec věty, protože se ozvalo houkání vlaku.
"Utíkej! Ať to stihneš!" křikla na mě mamka. Popadla jsem kufry, dala jsem mamce pusu a utíkala do vlaku. Naštěstí jsem to stihla, ještě než se zavřely. Ještě jsem se otočila a zamávala mamce. Taky mi zamávala a odešla. Vydala jsem se hledat nějaké volné kupé. Zdálo se, že jsou všechna kupé obsazená, až na jedno kde seděla černovlasá dívka. Otevřela jsem dvířka a ta dívka zvedla hlavu.
"Ahoj, promiň, že jsem sem tak vtrhla, ale nikde jinde není volno. Můžu si přisednout?" zeptala jsem se.
"Jasně že můžeš!" usmála se na mě ta černovláska. Sedla jsem si naproti ní a podívala se z okna. Po chvíli přemýšlení jsem si uvědomila, že jsem se nepředstavila.
"Mimochodem, jsem Stella Adkinsonová. Ty se jmenuješ jak?" zeptala jsem se.
"Andy Smithová. Jdeš taky do prváku?" zeptala se mě Andy.
"Jo. Mamka mi vyprávěla, že jsou Bradavice úžasná škola, ale že někteří profesoři jsou občas nepříjemní." řekla jsem. Ta Andy je zatím docela fajn.
"To mi máma taky řikala. Ale že si prý zvyknu. O tom pochybuju." zasmála se Andy a já se přidala. Ještě dlouhou dobu jsme si povídaly a zjistili jsme, že toho máme dost společného. Za tu dobu se z nás staly kamarádky. Zase jsme se něčemu smály, když v tom strčila hlavu do dveří holka se zrzavými vlasy.
"Měly byste se převléct do hábitů. Brzy budeme v Bradavicích." řekla a odešla to říct do vedlejšího kupé. S Andy jsme se převlékli do hábitů. Na chodbě se nahromadili ostatní studenti. Když se všichni vyhrnuli z vlaku, tak všichni ztichli a vykulili oči úžasem. Před vlakem stál obr s lucernou a volal na nás.
"Prváci ke mně! Dělejte! Rychle do lodí!" volal obr. Všichni jsme se k němu rozešli. Zavedl nás k lodičkám. Do lodí jsme se naskládali čtyři. Já, Andy a ještě nějaký dvě holky. Chvíli jsme si povídali, ale pak jsme oněměli úžasem, protože jsme uviděli Bradavice. Dopluli jsme k hradu a vystoupily z lodí a pomalu šli do hradu. V hradu jsme pořád šli a šli, až jsme došli před velké dveře, kde stála nějaká žena.
"Vítejte v Bradavicích! Jmenuji se Minerva McGonagallová, jsem zástupkyně ředitele a zároveň budu vaše profesorka na přeměňování. Za těmito dveřmi vás čeká Velká Síň, kde budete pomocí Moudrého klobouku zařazeni do čtyř kolejí. Ty se jmenují Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Upozorňuji, že každá z kolejí má své vlastní zvyky a tradice, bude jen na vás, jestli je budete dodržovat. Ale teď pojďte za mnou!" dokončila svůj proslov profesorka McGonagallová, otočila se a otevřela velké dveře. Nám se naskytl nádherný pohled na strop, ze kterého visely svíčky. Naproti u učitelského stolu byla stolička a na ní nějaký kus hadru. Když jsme ale přišli blíž, všimla jsem si, že to vypadá jako klobouk, takže to bude asi ten Moudrý klobouk. McGonagallová vyšla k té stoličce a vzala do ruky kus pergamenu.
"Teď budu číst vaše jména a vy půjdete si sem sednout a já vám dám na hlavu Moudrý klobouk." ohlásila. Sakra, to bylo na mě moc rychlý. Začínám se potit a je mi špatně od žaludku.
"Stello?" zeptala se mně Andy.
"Hm?" odpověděla jsem jí nepřítomně.
"Je ti dobře?" zeptala se mě starostlivě.
"Jasně! Je mi skvěle." zalhala jsem, otočila jsem se na ní a zkusila se usmát. Když jsem se otáčela zpět, uviděla jsem dva kluky, co se v řadě postrkovali. Jeden měl hnědé, strašně rozcuchané vlasy a brýle a ten druhý byl černovlasý a měl vlasy asi tak po ramena. Byl celkem hezký. Sakra, je mi blbě a myslim na kluky. Vzpamatuj se! McGonagallová už začíná číst. Moje příjmení začíná na A, takže půjdu mezi prvníma. Přede mnou šla ještě nějaká holka. Sakra, tohle nezvládnu.
"Adkinsonová, Stella!" vykřikla McGonagallová. Krucinál! Nádech, výdech, nádech, výdech. Šla jsem ke stoličce a sedla si. Profesorka mi nandala na hlavu tu čepici a já se bála, co se bude dít.
"Já nejsem čepice!"stěžoval si Moudrý klobouk.
"Ou, tak to se vám hluboce omlouvám." ušklíbla jsem se.
"Takže, kam s tebou?" nevěděl Moudrý klobouk.
"Ty mě máš zařadit, ale budiž, kamarádka mi řekla něco o kolejích. Takže, řekla bych, že do Mrzimoru se nehodim (mozek jsem zatím neztratila), do Havraspáru taky ne (zas tak velkej mozek nemám). Takže už jenom Nebelvír a Zmijozel. Co myslíš ty, čepičko?" zeptala jsem se s úsměvem Moudrého klobouku.
"No, řekl bych, že to, co jsi řekla, bylo správně. Ale teď opravdu nevím, kam tě mám zařadit. Možná Nebelvír. Jsi milá a kamarádská. Takových ve Zmijozelu moc není. Myslím, že už to mám!" oznámil Moudrý klobouk. Bála jsem se, co řekne. Do Zmijozelu nechci. Podle Andy tam není zrovna hodných "lidí".
"NEBELVÍR!" zakřičel Moudrý klobouk. Oddychla jsem si, sundala tu čepici a šla si sednout ke stolu.
"Vy jste tam probírali letošní módu nebo co?" zeptal se mě někdo z mých nových spolužáků.
"Ne, představ si že tu minulou. Zvláštní že takovej kus hadru ví, jak se nosí šátek." ušklíbla jsem se ironicky. Neposlouchala jsem je dál a soustředila jsem se na zařazování. McGonagallová právě četla jména od B.
"Black, Sirius!" vyvolala profesorka. Z řady vystoupil ten černovlasý kluk, co se pošťuchoval s tím neuvěřitelné rozcuchaným klukem. Šel k profesorce a posadil se. Megoška mu dala na hlavu Moudrý klobouk. Chvilku si tam něco mumlali a pak Moudrý klobouk vykřikl:
"NEBELVÍR!"
Sirius si oddechl a šel se posadit. Posadil se naproti mně a začal se seznamovat. Když se se všemi seznámil, tak se podíval na mě.
"Něco ti vadí?" zeptala jsem se. Nemám ráda takovýhle tipy kluků. Namachrovaní týpci, co si myslí, že můžou mít každou.
"Ne. Jenom bych rád věděl, jak se jmenuješ." řekl Sirius.
"Stella." řekla jsem.
"Já jsem Sirius." představil se Sirius. Dál jsem ho nevnímala a čekala jsem, až uslyším Andynino jméno. Mezitím se ostatní kamarádi Siriuse dostali taky do Nebelvíru. Jmenovali Remus Lupin, James Potter a Petr Pettigrew. Potom bylo už konečně jméno, na které jsem čekala.
"Smithová, Andrea!" vykřikla Megoška. Andy šla ke stoličce a Megoška jí dala na hlavu ten klobouk. Čekala jsem se zatajeným dechem, kam jí Moudrý klobouk pošle.

Postavy

1. března 2012 v 20:57 | Michelle Breathe |  Smrt je jenom začátek
Emily Rileyová(Miley Cyrus)
Alice Rileyová(Selena Gomez)
Henry Riley(Johnny Depp)
Julie Rileyová(Holly Marie Combs)
Marcus Ravin(Oliver James)
Margareth Jansenová(Avril Lavigne)

Kapitola první

1. března 2012 v 20:41 | Michelle Breathe |  Smrt je jenom začátek
V této kapitole se Emily setká s Marcusem. Užijte si jí! Snad není moc krátká :D
Kapitola 1
Uklízím si v pokoji už asi hodinu,ale stejně jsem skoro nic neuklidila.To bude možná tím,že většinu času se místo uklízení,zakoukám do televize,kde zrovna dávají Jak jsem poznal vaši matku.Zatím co se dívám na televizi,tak někdo zabuší na dveře od mého pokoje.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" zaječím jako smyslů zbavená.Ve dveřích stojí mamka, a s usměvem na rtech mě pozoruje.
"Co tady tak ječíš?" zeptá se pobaveně.
"Hrozně si mě vyděsila,"kouknu se na sebe do zrcadla a všimnu si,že mám ve vlasech našedivělý pramen,"hele,skoro mi hrůzou zbělaly vlasy." zhrozila jsem se.Vzala jsem si nůžky,a odstřihla ten šedý pramen.
"Tak promiň,"omluvila se mi a rozhlédla se po pokoji,"jak vidím,tak jsi toho moc neuklidila,ale stejně už neuklízej,za chvíli bude večeře." informovala mě.
"Dobře,za pět minut jsem dole!" křikla jsem ještě na ní,když odcházela.To by mě zajímalo,co udělala mamka k večeři.Ještě než půjdu na večeři,tak se vám představím.Jmenuju se Emily Rileyová a je mi 16 let.Mám světle hnědé,lehce zvlněné vlasy po pas a jiskřivě zelené oči.Jsem hodně přátelská,ale někdy i trochu zlomyslná.Ve škole mám spoustu přátel,ale málo těch opravdových.Myslím,že to je o mě všechno.Tak já jdu na tu večeři,než na mě mamka začne křičet,ať už du,protože už určitě uběhlo pět minut.Šla jsem dolů a sedla si ke stolu,už tu byla i moje sestra.Moje sestra se jmenuje Alice a je jí 18 let.Má černé,rovné vlasy po ramena a čokoládové oči.Je milá a zábavná.Hele mamka už nese jídlo,hm,z dálky to vypadá dobře.Moje mamka se jmenuje Julie a je jí 40 let.Má hnědé.vlnité vlasy po pas a modrozelené oči.Je zábavná a starostlivá.
"Vypadá to dobře,mami." řekla jsem,když přede mě postavila talíř s jídlem.
"Děkuju,Emily!" poděkovala mi s úsměvem.
"Nemáš zač," řekla jsem a všimla si,že tu není táta,"kde je táta?" zeptala jsem se.Můj táta se jmenuje Henry a je mu 45 let.Má tmavě hnědé,krátké vlasy a hnědé oči.Je hodný a legrační.Celá naše rodina je legrační.
"Za chvilku přijde." řekla mi mamka.Najednou práskly dveře a objevil se táta.
"Ahoj tati!" pozdravily jsme s Alicí jednohlasně.
"Ahoj!" řekl táta a dal mamce pusu na tvář.Dál jsem si jich nevšimala a pustila se do jídla.Chutnalo to fantasticky!
"Můžu jít ven?" zeptala jsem se,když jsem dojedla.
"Kam?" ptala se mamka a dala si do pusy poslední kousek jídla.
"K Meg." odpověděla jsem.Margareth Jansenová je moje nejlepší kamarádka už od školky.
"Dobře,můžeš.Buď doma za dvě hodiny!" rozkázala mi.
"Jasně,tak ahoj!" rouzloučila jsem,vyšla a zamířila k Meg.Je léto,takže je ještě světlo.Snad bude světlo i ve 22:00.Když jsem dorazila,Meg už nedočkavě vyhlížela z okna.Když mě uviděla,usmála se od ucha k uchu.Naznačila mi rukou ať jdu dovnitř.V domě jsem šla rovnou po schodech nahoru.U dveří mi Meg řekla ahoj a šla si sednout do křesla,já udělala to samé.Meg je 16 let,má blonďaté,rovné vlasy po pas a modré oči.Je přátelská,ale hrozně ukecaná.
"Dlouho jsme se neviděly." řekla jsem jí.Meg byla měsíc na dovolené s rodiči.
"To jo!Mě to připadalo jako celý rok.Teď ti to budu vyprávět," řekla mi a opřela se v křesle,"na letišti jsme nestihli letadlo,takže jsme museli letět dalším letadlem.Když jsme letěli asi hodinu,tak začala pořádná bouřka,takže to nezačalo zrovna pěkně.Po dvou hodinách konečně bouřka přestala a vykouklo sluníčko.Po dalších dvou hodinách-které naštěstí proběhly v klidu-jsme přistáli.Šli jsme do hotelu ve kterém jsme měli bydlet.Tam nám ukázali pokoje.Měli jsme z balkónu krásný výhled na moře.Hned co jsme si vybalili,jsem přemlouvala rodiče,abychom šli na pláž.Nakonec jsem je přemluvila a šli jsme.Na pláži jsem si dala deku kousek od hezkých kluků,ale oni si mě vůbec nevšímali,tak jsem místo koukání na ty kluky,šla do vody.Byla strašně studená!A musím ti říct,Emily,lokla jsem si vody a ta byla tak strašně slaná,fuj,ještě teď jí cítím v puse.Chvíli jsem plavala a pak už jsme šli zpátky do hotelu.Další dny jsme chodili na samé nudné památky,ale poslední den,byla nějaká divadelní hra a byla to sranda.Konec!"vyprávěla Meg svoje strašně dlouhé vyprávění.Ona je snad ještě víc ukecaná než předtím.Pomoc!
"A co ty?Jak jsi se tu měla?" zeptala se Meg.
"Ušlo to." odpověděla jsem.Já vím,je to chabá odpověď,ale je to tak.Když jde o mně,tak se prostě nic zvláštního nestane.
"Jen ušlo?Určitě to bylo lepší!" řekla Meg a pustila písničky v rádiu.
"Věř mi,nebylo.Co teď budeme dělat?" zeptala jsem se a změnila tím téma.
"No,co kdyby jsme šli do lesa než se setmí?Chtěly bych vidět jestli se tam něco změnilo." navrhla Meg.
"Jo,změnilo se tam úplně všechno.Možná že ten les skoro nepoznáš!" řekla jsem ironicky.
"Nech si ty fórky!" křikla na mě Meg.No jo,jenže ty "fórky" jsou součástí mého života,s nima prostě přestat nejde.
"To nejde!" řekla jsem trucovitě.
"Jdeme!" zakřičela Meg.Vyšly jsme z domu a šli po cestě k lesu.Zdál se temnější než kdy jindy.Vzpomněla jsem si,že když jsem se koukala do kalendáře,tak jsem tam viděla,že je dneska úplněk.Možná proto je tak temný.Zdálo se mi,že jsem viděla v té tmě nějaký pohyb.
"Meg?" zeptala jsem se jí.
"Ano?" odpověděla mi otázkou.
"Viděla jsi to?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
"Jo,co to bylo?" zeptala se mě Meg.
"Netuším.Vypadalo to jako nějaká šmouha." řekla jsem.
"Určitě to bylo jenom zvíře." řekla Meg s úlevou.
To "zvíře" se potichu zasmálo.Chvíli se ještě dívalo na ty hloupé dívky a pak vyběhlo.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" zaječely jsme s Meg jednohlasně.
"Vypadám snad jako nějaké zvíře?" zeptal se neznámý.
"Už ne!Teď vypadáš jako zmutovaný člověk!" řekla jsem ironicky,ale byla jsem vystrašená.Ani nevím,kde se to ve mně bere,to ze mě nejspíš mluví strach.
Neznámý se ušklíbl,jako kdyby spolk citrón,a úkázal tím své podivně dlouhé špičáky.
"Věříte na upíry?" zeptal se neznámý s úsměvem,takže byli znovu vidět jeho špičáky.
Meg nevypadala že začne mluvit,takže to bylo zase na mně.
"Ne,jenom na ty malé potvůrky,co žijí,myslím že v Africe." řekla jsem.
Neznámý se suše zasmál.
"To by jste na ně měly začít věřit!" řekl neznámý tajemně.
"Proč?Žádného upíra tu nevidím." řekla jsem podezíravě.
"Co vidíš před sebou?" zeptal se neznámý.
"Zmutovaného člověka,který vypadá jako mimozemšťan,co mi chce sníst mozek."řekla jsem znuděně.Už mě to přestává bavit.
"Nejsem zmutovaný člověk a nejsem ani mimozemšťa!Jsem Marcus Ravin a jsem upír!" řekl Marcus rozzlobeně a i trochu trucovitě.Ha,tak to mu nevěřím.Upíři existují jenom ve filmech jako je Stmívání,Van Helsing,Underworld a tak dále....
"Nevěřím ti,nemůžeš být upír,oni neexistují!" poslední slovo jsem už zakřičela.
"Ale existují!Chceš důkaz?" zeptal se mě Marcus.
"Jaký?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Důkaz bude takový,že vylezu na tamten strom," řekl a rozhlídl se kolem,"mimochodem,kde máš tu svojí kamarádku?" dodal Marcus.
Až teď jsem si všimla že tu není Meg.To je teda kámoška,když mě tu nechá s takovým úchylem,jako je tenhle Marcus.
"Na Meg kašlu.A ty,na ten strom nevylezeš!Nedokážeš to!" řekla jsem.
"Myslíš?" řekl Marcus a rozeběhl se ke stromu,skočil a během vteřiny byl nahoře a pak zase skočil dolů.
Myslím,že jsem na něj koukala s otevřenou pusou.
"Už mi věříš?" zeptal se Marcus pobaveně.
"Myslím že jo,ale teď už musím jít domů." řekla jsem a podívala se na hodinky.Měla jsem být doma před půl hodinou.
"Dobře,můžeš jít,ale zítra si tě najdu!" řekl tajemně Marcus a zmizel.Omámená jsem se odpotácela domů,tam mi mamka vynadala že jdu pozdě domů,tak jsem se jí omluvila a šla nahoru.Nahoře jsem se osprchovala,převlíkla a šla si lehnout do postele.V posteli jsem ještě chvíli přemýšlela,jestli to,co se mi stalo,byla skutečnost nebo jen sen.Usnula jsem s tím že to byl jen sen.

Informace

1. března 2012 v 20:40 | Michelle Breathe |  Smrt je jenom začátek
Postavy:Emily Rileyová(hlavní hrdinka),Alice Rileyová(sestra Emily),Julie Rileyová(máma Emily),Henry Riley(táta Emily),Marcus Ravin(záhadný upír),Margareth Jansenová(nejlepší kamarádka Emily).
Děj:Příběh se odehrává v malém městečku,kde nežije moc lidí.Emily Rileyová žije se svou rodinou blízko lesa,z kterého se občas ozývají zvláštní zvuky.Jednou se do něj vypravý spolu se svou nejlepší kamarádkou Margareth Jansenovou. V lese je přepadne zvláštní muž,jménem Marcus Ravin,a tvrdí o sobě že je upír. Samozřejmně že mu Emily ani Meg nevěří. Poté,co Meg ze strachu uteče,dá Marcus Emily důkaz že je opravdu upír.Emily jde po chvíli domů,a ví,že od téhle doby nebude nic jako dřív....