Existovali předtím, existují i teď

18. května 2013 v 12:41 | Michelle Breathe |  Novinky
Je tu nová povídka! Jmenuje se: Existovali předtím, existují i teď.
Možná vám došlo, že to bude o upírech...ano, jsem ujetá na upíry a poberty :D
Počítám s tím, že tady bude až za trochu dlouho :D ale ono to uteče rychle.
Děj ještě nemám moc určenej..postavy už mám

Lola Fellová

Jimmy Fell

Sparkle Fellová

Lucas Reed

Ian Reed

Tess Mastersnová

Katherine Jeffersnová
 

8. Žiješ?

23. února 2013 v 17:29 | Michelle Breathe |  Příběh Stelly Adkinsonové
"Jo, jasně." přikývl Patrick. Když jsme přišli k pokoji Bellatrix, Patrick mě nechal, ať si v klidu vybalím a zvyknu si. Asi si budu hodně zvykat, protože je tady úplně všechno jinak než v mém starým pokoji. Všechno je sladěno do zelené, stříbrné a černé. Vůbec mě to nepřekvapuje. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla Bellatrix.
"Ahoj, Stello. Dřív než si vybalíš, tak ti musím říct taková jako by pravidla. Za 1. nebudeš mi odporovat a budeš se mnou vždy souhlasit, za 2. nebudeš mě urážet a za 3. nebudeš balit mého snoubence. Je to jasné? Když je porušíš, víš, co tě čeká." řekla, vytáhla hůlku a začala si s ní hrát. Mám v plánu s ní vycházet, proto je budu dodržovat.
"Bellatrix, neboj se. Chci s tebou dobře vycházet. Nebudu ti odporovat, budu s tebou vždy souhlasit, nebudu tě urážet a nebudu balit tvého snoubence." slíbila jsem jí a usmála jsem se.
"Dobře, v tom případě mi říkej Bello." řekla a taky se usmála.
"Chceš pomoct s vybalováním?" zeptala se Bella.
"Jestli chceš, tak klidně." řekla jsem. Přikývla. Tak jsme se vrhli na vybalování společně. Docela jsme se nasmály. Netušila jsem, že Bella dokáže být taková. Když jsme byly hotovy už byl skoro čas jít spát. Ještě jsme šly do společenky a tam jsme narazily na ostatní. Sedla jsem si vedle Patricka a dala mu pusu.
"Tak zatím spolu vycházíte dobře?" zeptal se Patrick mě a Belly.
"Jo, dobře." usmála jsem se na Bellu a ona mi úsměv oplatila.
"Myslím, že Stella bude má velmi dobrá kamarádka." řekla Bella s úsměvem. Povídali jsme si asi hodinu. Všichni na mě byli moc milí. Netušila jsem, že to někdo ze Zmijozelu může umět. Myslím, jako být milý. Mám o každém moc špatné mínění.
"Já už si půjdu lehnout. Tak dobrou noc." popřála jsem jim.
"Stello, počkej na mě!" křikla na mě Bella.
"Jasně." řekla jsem a zůstala stát. Když mě doběhla, šla jsem s ní do pokoje. Bella hned vlítla do koupelny a já si zatím vyndala věci na spaní.
"Můžeš jít." řekla Bella, když vyšla. Hned jsem šla v koupelně do sprchy. Teplé kapky mi zbarvily kůži do růžova. Když jsem vyšla, Bella už ležela ve své posteli. Šla jsem si už taky lehnout.
"Tak dobrou noc." popřála jsem jí a zhasla jsem.
"Dobrou." řekla a hned usnula. Chvilku jsem se ještě převalovala a pak jsem taky usnula.

Ráno jsem se probudla celkem brzo. Bella ještě spala, takže jsem šla potichu do koupelny. Koukla jsem se do zrcadla a málem jsem vykřikla. Vypadala jsem příšerně. Rychle jsem vlezla do sprchy a umývala jsem se, dokud jsem se necítila líp. Potom jsem se ještě trochu namalovala a konečně jsem vypadala jako člověk. Vyšla jsem z koupelny a Bella už byla vzhůru.
"Počkáš na mě?" zeptala se mě. Přikývla jsem a sedla si na postel. Za chvíli Bella vyšla a šly jsme na snídani. S Bellou jsme se vesele vykračovaly až do Velké Síně. Jak jsme vstoupily, tak se na nás všichni otočili a čuměli. Nejvíc Nebelvír. Zrychlila jsem až mě Bella nestačila.
"Ahoj, zlato." řekla jsem, když jsem si sedla vedle Patricka a dala mu pusu. Bella si sedla vedle mě.
"Ahoj." řekl.
"A my pusu nedostanem?" řekli ostatní kluci.
"Hm...ne!" řekla jsem a vyplázla na ně jazyk. Potom jsem se začala smát.
"Proč ne?" dělali kluci smutný oči.
"Proto." zase jsem na ně vyplázla jazyk. Já vím, je to dětinský, ale baví mě to.
"Jsi zlá." obvinili mě.
"Děkuju." usmála jsem se pyšně. Najednou se otevřely dveře od Velkí síně a dovnitř vstoupil Sirius, ale jen ve spodkách. Na nohách měl tenisky, ale měl svázaný tkaničky, takže skákal. Všichni když ho uviděli, tak se začala strašně nahlas tlemit. Nejvíc jsme se samozřejmě tlemili my. Rozhlédla jsem se a všimla si, že se Patrcik a pár kluků pyšně usmívá.
"Vaše práce?" podezřívala jsem je.
"Ale, zlato, neříkej, že se ti to nelíbí." ukázal Patrick na Siriuse.
"To jsem neřekla." zvedla jsem ruce a zasmála se.
"Patricku, neměl bys začít žárlit? Podívej, jak slintá." smál se Lucius.
"Co kecáš? Vždyť neslintám. Podívej se spíš na sebe. Máš něco na puse." smála jsem se ještě víc. Lucius si šáhl na pusu.
"Ehmm. Nebudu říkat, co to je." zrudnul. To už jsem nevydržela a spadla jsem na zem. Všichni se ze mě dostali výtlem ještě větší. Tak nesmáli byste se, kdybyste viděli, jak se válím po zemi a strašně se směju, snažím se vstát, ale nejde to, a o kousek dál hopsá Sirius? Když jsem si představila, jak to asi vypadá, tak jsem chytla další výtlem.
"Nemyslíš, že se udusí?" zeptala se Bella Patricka.
"Trochu se bojím." odpověděl Patrick, ale smál se dál.
"Slečno Adkinsonová, už se zvedněte nebo se tu z vás každý udusí." pochechtával se Brumla.
"Sna-snaž-snažím-s-se." smála jsm se. Patrick se zvedl a pomohl mi na nohy. Pomohl mi se i posadit. Pořád jsem se trochu smála. Snažila jsem se, nedívat se na Luciuse. Je těžký se na někoho nedívat, když má dalí slinu na puse. Fuj, to je nechutný. Trochu se mi zvedá žaludek.
"Utři si tu pusu, Luciusi." smála jsem se a podala mu ubrousek.
"Co tam zase mám?!" osahával si pusu.
"To mi řekni ty." tlemila jsem se. Začal si utírat pusu.
"Nic to nebylo." řekl a začal jíst. Parkrát zvedl hlavu, aby se rozhlédl.
"A nedívej se na toho Siriuse pořád." křikla jsem přes celou síň a smála jsem se. Všichni se na nás dívali. Otočila jsem se na Luciuse a všimla si, že začíná rudnout. Ne studem, ale vztekem. Pomalu jsem se začala zvedat.
"Zabiju tě!" řval Lucius. Už jsem se zvedla a rozběhla jsem se ke vchodu. Slyšela jsem jak funí. Když jsem vyběhla, tak jsem rychle zavřela dveře. Uslyšela jsem velkou ránu. Otevřela jsem dveře a vykoukla. Na zemi ležel Lucius a držel si nos. Začala jsem se smát.
"Žiješ?"

Co mám přidávat?

26. ledna 2013 v 14:29 | Michelle Breathe
Ciao! Dám vám takovou otázečku. Co mám přidávat? Smrt je jenom začátek, Příběh Stely Adkinsonové, Čarodějnice na plný úvazek, Ztracená láska, nějaký jednorázovky nebo něco novýho? Vyberte a pište do komentářů. Děkuju Líbající

Vaše Michelle Breathe
 


4. Nepřátelské území? Škola.

17. ledna 2013 v 18:46 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
"Ne, prosím, já nechci." prosila jsem svojí mámu. Aby jste to pochopili, tak já zrovna ležím v posteli a máma mě nutí, abych už konečně vstala nebo to nestihnu. Ono je totiž 1. září. Už chápete? Jo? Dobře. Už je to hodně dlouho, co jsem poznala Maxe a jeho rodinu. Taky spolu už měsíc chodíme. Jeho rodiče jsou moc milí. Poděkovali mi, za to že jsem zabila Kevina. Hodně divný, co? Málem jsem se začala hystericky smát. Ellen pořád truchlí nad Kevinem, ale už se přes to přenesla. Občas mi ještě vyčte, že jsem ho zabila. Jinak je všechno v pohodě. No, teda kromě toho, že musím teď vstávat. Jak já tu školu nenávidím.
"Ginger, musíš. Přece nechceš hned první den přijít pozdě."
"Víš, že by mi to nevadilo?"
"No, to je mi jasný, ale prostě musíš."
"No, fajn." řekla a odešla.
"Eh? Cože?" zvedla jsem obočí.
"Říkám, aby jsi šla spát."
"No, tak fajn." usmála jsem se a otočila se na bok. Máma odešla, ale pak se zase vrátila.
"Ginger?"
"Ano?" otočila jsem se k ní.
"Hezké ráno." usmála se a vylila na mě kyblík ledový vody. Já se z ní zblázním. Tohle není poprvý, co to udělala.
"A teď se obleč." rozkázala a opravdu odešla. Radši jsem vážně vstala a oblékla se. Na první den školy jsem si vybrala celkem pěkný oblečení. Černý, úzký džíny, růžový, delší tílko a hnědé, kozačky do půli lýtek. Mám ráda takovýhle ležerní styl. Občas nosím i sukni nebo šaty, ale nejradši mám džíny. Když jsem se oblékla, tak jsem rychle seběhla dolů. V koupelně jsem se namalovala. Černý linky, jemný stíny a rtěnku v barvě kůže. Tmavé rtěnky mi nesluší. To mám vyzkoušený.
"Ginger, pojď se najíst." zavolala máma.
"Nemám hlad."
"Něco přece sníst musíš."
"Tak si cestou koupím třeba jablko."
"Pojď si dát pořádný jídlo."
"Bože, už jdu." šla jsem otráveně do kuchyně. Přišla jsem tam a máma mi dala do ruky chleba s něčím, co nevypadalo zrovna hezky.
"Co to je?" prohlížela jsem si chleba.
"Moc dobrá pomazánka." řekla máma.
"Myslím, že si radši koupím to jablko." couvala jsem.
"Když to nechceš, tak ti namažu chleba s něčím jiným."
"To bude lepší. Díky." oddychla jsem si a sedla si.
"Tak co? První den školy. Těšíš se?" zeptal se mě táta.
"Už se nemůžu dočkat." protočila jsem oči.
"Ginger, už bys měla jít nebo nestihneš autobus." řekla mi máma.
"Ale co ten chleba?" zeptala jsem se.
"Kup si jablko." hnala mě máma ven ze dveří.
"Ale..." nedořekla jsem, protože mě máma vystrčila ze dveří. Nejradši bych se teleportovala zpátky do... Počkat! Vždyť se můžu teleportovat ke škole. Proč bych měla utíkat na zastávku? Rozhlídla jsem se a chtěla se teleportovat, ale pak jsem si všimla mojí ukecaný spolužačky, kterou nesnáším. Scarlet Georgová, největší drbna ze všech drben.
"Ahoj, Ginger! Nechceš jít se mnou?" zavolala na mě.
"Ne, Scarlet, nechci." zavolala jsme zpátky.
"Ale no tak, pojď se mnou."
"Fajn no."
"Ale musíme si trochu pospíšit. Za chvíli ujede autobus." řekla Scarlet.
"Od kdy ty jezdíš autobusem?"
"Od tý doby, kdy jsem zjistila, že do školy nastupuje nový kluk a prý je to váš soused." usmála se.
"Aha, takže ty chceš, abych tě s ním seznámila." pochopila jsem.
"No... Udělalas by to?" zeptala se mě Scarlet s očekáváním.
"Scarlet, musím tě zklamat. Je mi líto, ale s Maxem chodím já." mrkla jsem na ní.
"Ale jak to? Jak dlouho?" vykulila oči.
"Takto a měsíc." zasmála jsem se.
"Ginger!" zavolal na mě někdo. Otočila jsme a viděla Maxe.
"Maxi!" zavolala jsem zpátky. Po očku jsem se koukla na Scarlet. Kulila oči, až jsem se bála, že jí vypadnou. Max ke mě přiběhl a políbil mě. Teď Scarlet vyvalila oči ještě víc.
"Scarlet, tohle je Max, můj kluk. Maxi, tohle je Scarlet, moje spolužačka." představila jsem se.
"Ahoj Scarlet, moc mě těší." usmál se na ni Max.
"Ahoj." vzdychla okouzleně Scarlet.
"Ehmm, Scralet můžeš jít napřed?" zeptala jsem se jí.
"Jasně." řekla vykuleně a odešla. Musela jsem se smát. Takhle jsem se nechovala ani já.
"Ale chovala." smál se Max.
"Nelez mi do hlavy." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Chraň si líp myšlenky. Kdo ví, koho máte ještě na škole. Vsadím se, že jsi ani nevěděla, že je ta Scarlet víla, nebo jo?" zeptal se Max.
"Cože je?!" vykřikla jsem.
"Jsi snad hluchá?" protočil oči Max.
"Ještě ne."
"Zdá se mi, že už jo."
"Nasrat." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Tak ty takhle, jo?" vrhl se na mě a začal mě lechtat.
"Néé. Nech mě! No tak, Maxi. Prosím." křičela jsem a smála se.
"Řekni, mi jeden důvod, proč tě mám pustit." chechtal se.
"Ehmm...za chvíli začíná škola." řekla jsem se smíchem a on mě pustil.
"Aha, tak už musíme běžet."
"Ale to nestihneme."
"Vezmu tě na záda." navrhl Max.
"A co tam?" zvedla jsem obočí.
"Poběžím s tebou." poklepal si na čelo Max.
"Jo táák" došlo mi.
"Fajn, tak vylez." otočil se a sklonil se.
"Ehmm...jak?" zasmála jsem se.
"To si nikomu nikdy nelezla na záda?"
"Možná jenom tátovi, když jsem byla malá. Ale to mě zvednul."
"Fajn, tak se mě prostě chytni za ramena a skoč mi na záda." vysvětloval mi Max. Po pěti pokusech(no jo, jsem jelito) se mi konečně podařilo dostat se mu na záda. Když jsem konečně seděla pevně, tak se rozeběhl. Bože, to neumí běhat pomalu?! Mám pocit, že se pozvracím.
"Prosím, běhej pomalu." prosila jsem ho.
"Copak? Bojíš se?" pochechtával se.
"Jo, bojím. Na tom není nic špatnýho."
"Dobře, poběžím pomalu." řekl a rozběhl se snad ještě rychleji než předtím.
"To není pomalu!" zařvala jsem. Asi to bylo moc, protože si musel zacpat uši, takže mě pustil.
"Au, dávej pozor, co pouštíš." spadla jsem na zem.
"Hele, nezapomínej, že já jsem upír, takže neřvi! Mohl bych ti ublížit, aniž bych chtěl." zakřičel.
"A ty nezapomínej, že já jsem čarodějka, takže bych tě mohla ve vteřině proměnit v chodící pochodeň." zakřičela jsem taky.
"Jdeme. Vyskoč." otočil se. Tentokrát se mi to podařilo hned na poprvý. Už jsem nic neříkala, když běžel hodně rychle. Jenom jsem potlačila potřebu zvracet. Poprvý za celý můj život jsem se těšila až budu ve škole.
"Jsme tu."
"Jupíí." zaječela jsem radostí. Všichni se na otočili. Většina holek koukala na Maxe. Usmála jsem se. Něco mě napadlo.
"Maxi?" řekla jsem a on se otočil. Políbila jsem ho. Teď holky koukaly hodně závistivě.
"Za co?" usmál se Max.
"Řekněme, že to bylo na uvítání v nové škole." zasmála jsem se.
"To bych ho mohla taky uvítat." ozvalo se nám za zády. Byla tam Scarlet.
"Najdi si svého, vílo." protočila jsem oči.
"Jak to víš?" zeptala se vyděšeně Scarlet.
"Víš, co jsem?" zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou.
"A víš, co je Max?" zeptala jsem se.
"Taky ne."
"Aha, tak to je zvláštní."
"Proč?" nechápala Scarlet.
"Celkem chápu, že jsi nevycítila Maxe, ale mě? Já svůj pach zamaskovat neumím."
"Můžete mi už konečně říct, kdo jste a jak to, že, víte, kdo jsem?" naštvala se Scarlet.
"Můžu já?" otočila jsem se na Maxe.
"Klidně."
"Dobře, takže Scarlet, já jsem čarodějka a Max je upír. Super, co?" zazubila jsem se.
Scarlet pootevřela pusu a vykulila oči. "Cože? Děláš si ze mě prdel?"
Zasmála jsem se. "Nedělám."
"Ale jak to, že jsem tě nepoznala?" vrtěla hlavou Scarlet.
"Možná, že jsi ji necítila, protože byla Ginger pořád se mnou. A moje schopnost je zamaskovat, co jsem." odpověděl za mě Max.
"To je možný." kývala hlavou Scarlet.
"Dobrý den dámy a pánové. Vítám vás na začátku nového školního roku..." začala ředitelka, ale já jí nevnímala. Bla, bla a zase bla. Ty její kecy jsou vážně únavný.
"Je vždycky tak nudná?" pošeptal mi Max do ucha.
"Ani nevíš jak."
"To se mám na co těšit."

3. Udělej pápá!

17. ledna 2013 v 12:57 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
"Cože jsi?" vykřikla jsem.
"Upír."
"Jak to, že jsem to nepoznala?" kroutila jsem hlavou.
"To je moje schopnost. Ostatní bytosti tak nepoznají, že jsem upír."
"Já to nechápu. Proč jsi to neřekl? Co když mi ublížíš?"
"Nikdy bych ti neublížil."
"To říkáš teď."
"Opravdu."
A co je Kevin? Je nebezpečný?"
"Kevin je taky upír. Není nebezpečný, ale občas se neovládá a ujede mu to."
"Aha," řekla jsem, ale pak mi něco došlo," a do prdele."
"Co se děje?" zeptal se vyděšeně Max.
"Ellen je s Kevinem."
"Jdeme," řekl Max a rozběhl se zpátky. Rychle jsem se za ním rozběhla taky, ale nestačila jsem mu. Ta zatracená upíří rychlost. Musela jsem na chvíli zpomalit, nebo bych omdlela.
"Běž napřed." řekla jsem do vzduchu. Věděla jsem, že mě uslyší. Je to přece upír! Už jsem vážně nemohla běžet. Rozhodla jsem se, že zkusím teleportační kouzlo. Zamumlala jsem kouzelnou formuli a...nic. Tak znova...sakra, zase nic. Já se z toho zblázním. Co když se tam nedostanu včas? Co když to Kevinovi ujede a Ell zabije? Prosím, Maxi, rychle. Naposled to zkusím, jinak znovu poběžím, Řekla jsem kouzlo a...teleportovala se. Jo, povedlo se to!
"Kevine, nedělej to." slyšela jsem Maxův hlas. Stála jsem kousek od nich, Zády ke mě stál Kevin a držel Ellen pod krkem. Proti nim stál Max a snažil se rozmluvit Kevinovi, aby Ell nezabíjel. Jo, vážně neni nebezpečnej. Chtěla jsem na Kevina zařvat, aby ji pustil, ale pak mě něco napadlo. Max mě nejspíš viděl, ale nic neřekl. Slyšela jsem, jak se Kein zeptal Maxe, kam kouká. Rychle jsem řekla kouzlo, které mě udělalo neviditelnou. Přesně v tu chvíli, kdy jsem zmizela, se Kevin otočil. Když nic neviděl, otočil se zpátky a jáse pomalu vydala k němu. Měla jsem výhodu, protože stál zády ke mě. Když jsem byla už u něj, tak jsem mu dala ránu do spánku. Skácel se k zemi v bezvědomí. Můžou být upíří v bezvědomí? Nejspíš jo.
"Ginger?" zeptal se mě Max a já se v tu chvíli objevila. Ell se otočila a vběhla mi do náruče.
"Gigi, já se tak strašně bála. On vypadal normálně, vůbec jsem netušila, že je upír." berečela.
"Maxi, on más stejnou shcopnost jako ty?" zeptala jsem se zmateně.
"Ano, má. Moment, Ellen je taky čarodějka?" vykulil oči Max.
"Ne, ona je trpaslík." protočila jsem oči.
"To by vysvětlovalo, proč je tak mrňavá." zasmál se Max.
"Vtipný." vyplázla na něj Ell jazyk.
"Jste jako děti. Rdaši už půjdeme, nebo se on vzbudí, a všechny nás zabije." řekla jsem.
"Ale co s ním bude?" zeptala jsem se Ellen a podívala se na Kevina, který nejevil známky života.
"No, to taky nevím." podívala jsem se na Ellen a ta na mě. Ve stejnou chvíly jsem se otočil na Maxe s otázkou v očích.
"Asi ho rodiče někam zavřou. Někam, odkud se nedostane. Tohle je už po několikátý, co se pokusil někoho zabít. Všechno byly holky. Z šesti přežily jen dvě."
"A to ještě žije?" vykřikla jsem a šla k Maxovi.
"Pořád je to rodina. Udělala bys to? Zabila by jsi svojí sestru, protože někoho zabila?" zeptal se mě.
"Znám ji jeden den, a myslím, že by to udělala." ozvalo se ze země. Střelila jsem tam pohledem a uviděla jsem Kevina, jak se probouzí. Normálně jsou llidi v bezvědomí několik hodin, ne?
"Nezapomínej, že já jsem upír, zlato." zasmál se Kevin. Bože, neříkejte mi, že umí číst myšlenky.
"Ano, umím. A bratříček taky." zasmál se Kevin. No, to je dobrý. Takže, jak jsem si myslela, jak je Max hezkej, tak mě slyšel, jo? No, to je v prdeli.
"Mě to nevadí." začal se smát Max. Mezitím se Kevin zvednul. Upíří rychlostí se přesunul k Ell, a začal jí říkat, jak se omlouvá a že se to už nikdy nestane. Pane bože, Ell, nevěř mu. Chtěl tě zabít!
"Už nikdy!" vlepila Ell Kevinovi facku.
"Smůla. Co naděláš?" zasmála jsem se.
"Ty! Já tě zabiju!" zařval Kevin a rozběhl se ke mě.
"Cultro." řekla jsem a v rucě se mi objevil nůž. Nechala jsem ho nataženej před sebou a Kevin to neubrzdil, a nabodl se.
"Pápá," zamávala jsem mu, ještě než se rozpadl na prach," co takhle zajít někam na jídlo?"
"Tys ho zabila." vykulila oči Ell a dívala se na hromádku prachu. Na jídlo asi nepůjdem.
"A víš že mi to ani nevadí?" zeptala jsem se bezstarostně.
"No, mělo by, protože teď tě moje rodiče zabijou." řekl Max suše.
"Proč?" zeptala jsem se nechápavě.
"Zabila jsi jejich syna." díval se na hromádku prachu.
"Jsem tu jediná, kdo si myslí, že si to zasloužil?" zeptala jsem se.
"Jo." odpověděli oba nastejno.
"Ale proč? Vždyť zabil a chtěl zabít i tebe, Ell." nechápala jsem.
"Ale, co když ani nevěděl co dělá? Třeba ho něco ovládalo. Víš, že je to možný, nedávno jsme o tom přece četly." připoměla mi Ellen.
"To sice jo, ake pamatuješ jaký byly příznaky? Šílenej smích, poskakování a blekotání blbostí. Nepřipadalo mi, že tohle Kevin dělal. Tobě jo?"
"Stejně si myslím, že je to nespravdelivý."
"Ty a ta tvoje spravedlnost." protočila jsem oči.
"Ale, Gigi, ty taky nesnášíš, když je něco nespravedlivý." namítla Ellen.
"Tohle mi přišlo spravedlivý. Bože, byl to magor a zemřel. Tak co řešíte?"
"Ellen, nechceš jít k nám?" zeptal se najednou Max mojí kamarádky.
"Jasně, to bych ráda." usmála se Ellen. Cože? Nějak nepobírám situaci.
"Sbohem, Ginger." řekli oba najednou. a odešli. Opakuju COŽE?! A ještě ke všemu začalo pršet. Ell, na jak dlouho jsi odešla. To už se se mnou nebudeš bavit? Vždyť tě chtěl zabít, tak jsem udělala to, co jsem měla. Začala jsem brečet. Co když jsem ho neměla zabíjet? Ne, zasloužil si to. Rozhlídla jsem se, abych se ujistila, že tu nikdo není.
"Ignis." zašeptala jsem a prach na zemi vzplanul. Dívala jsem se, jak hoří. Když dohořel, tak jsem se teleportovala domů. Doma jsem šla hned k sobě do pokoje a zalezla do postele. Pod dekou jsem začala brečet pořádně. Najednou se ozvalo ťukání na okno. Byla tam sova. Ellenina sova. Takhle mi vždycky posílala zprávy. Když jsem otevírala okno, podívala jsem se na Maxův dům. Zrovna byl na zahradě a pomáhal mámě zalévat záhony. Ucítil můj pohled a podíval se na mě. Nic neudělal, jen zíral. Rychle jsem zase zavřela okno a sovu jsem měla na ruce. Byl to kluk a jmenoval se Falcon. V zobáku měl srolovaný papírek. Byl to dopis od Ellen.

Milá Ginger,
moc se ti omlouvám, jak jsem ti vyčítala, že jsi zabila Kevina. Já jsem za něj za tu chvíli zamilovala. Max mi říkal, že lhal, když říkal, že tě jeho rodiče zabijí. Oni se ho chtli už dávno zbavit, ale nedokázali to. Přece jenom to byl pořád jejich syn. Takže jsi jim vlastně prokázala službu. Když jsem s Maxem odcházela, byla jsem na tebe strašně naštvaná a rozhodnutá se s tebou už nebavit. Ale Max mi to rozmluvil. Má tě rád, vážně má. Sakra, prosil mě, abych ti tohle neříkala. No nic, na tento dopis neodpovídej. Jen mi pošli zpět Falcona. Takže, shrnu to. Odpouštím ti.
Tvoje navždy nejlepší kamarádka Ellen.

Dočetla jsem. Brečela jsem. Byla jsem ráda, že mi odpustila. Nevím, co bych bez ní dělala. Je jako moje sestra. Vzala jsem na ruku Falcona a otevřela okno. Hned vyletěl směrem k Elleninu domu. Podívala jsem se znovu na Maxův dům. Už nebyl na zahradě, ani jeho máma tam už nebyla. Přímo naproti mě se otevřelo okno a z něho vykoukl Max. Na ruce měl sovu. On má tak sovu? Usmál se na mě a pustil ji. Ta přilétla ke mě. V drápech měla papírek. Vzala jsem ho a přečetla.
Ahoj, už asi všechno víš, co? M.
Jo, i to, co bych vědět neměla. G.
Já se z ní zblázním. Prosil jsem ji, aby ti to neříkala. M.
To je v pohodě. Mě to nevadí. G.
Ale omlouvám se, že jsem ti lhal. M.
Odpuštěno. Dneska je odpouštěcí den. G.
Děkuju ti. M.
Nemáš zač. A jak se jmenuje tvoje sova? G.
Je to holka a jmenuje se Doe. A ty máš nějaký zvíře? M.
Jo, mám taky sovu. Je to kluk a jmenuje se Talpo. G.
Hele, já už musím jít na večeři. M.
Dobře, zatím ahoj. G.
Poslala jsem mu zpátky Doe a usmála se. Úsměv mi oplatil a zmizel. Může čarodějka milovat upíra? Nejspíš je to možný, protože já ho miluju. Zatím všechno vychází.
"Ginger, večeře!" zavolala máma.

2. Bratři Halleovi

5. prosince 2012 v 20:07 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
Dívaly jsme se na naše nové sousedy už skoro hodinu. Strašně jsme se lekly, když se najednou ozval zvonek. Slyšela jsem mámu, jak s někým mluví.
"Půjdem se podívat, co se děje." řekla jsem Ellen. Scházely jsme po schodech strašně pomalu, až jsem si říkala, jestli vůbec jdeme. S kým to máma mluví?
"Ginger! Ellen! Pojďte sem, máme návštěvu!" zakřičela najendou.
"Bože, mami neděs mě tolik." řekla jsem. Když jsme nakonec s Ellen sešly ze schodů normálně, uviděly jsme, jak ve dveřích stojí kluk v našem věku. A musím říct, že hodně hezkej kluk.
"Ahoj, já jsem Max Hall."
"Ehmm, já jsem Ginger Jonesová a tohle je moje kamarádka Ellen Hurstová." usmála jsem se.
"Těší mě. Zrovna jsme přijeli a mě napadlo, že se půjdu podívat na naše sousedy."
"Nás taky těší. Nechceš provést po městě?" zeptala jsem se ho.
"To bych rád," usmál se,"ale nejdřív musím doma říct, že jdu pryč. Jestli chcete, tak vás můžu představit rodičům a mému bratrovi Kevinovi."
"Jasně. Chceme." řekla jsem a podívala se na Ellen. Úplně se rozzářila při zménce o bratrovi Kevinovi. Vyšli jsme ven a Max nám vyprávěl něco o jeho rodině. Dřív bydleli v Lichtajsku, o takové zemi jsem nikdy neslyšela.. Jeho matka se jmenuje Gabriela a jeho otec Peter. Vyprávěl nám i o sobě. Nikdy neměl moc přátel, protože jim připadal divný. To jsem nechápala, mě nepřipadá divný.
"Proč jsi jim připadal divný?" zeptala jsem se ho.
"Nevím. Prostě si nějaké drbny vymyslely bůh ví co a ostatní jim uvěřili. Když věděli, že to jsou drbny, tak proč jim věřili?" vrtěl hlavou Max. Došli jsme k jejich domu a vstoupili dovntiř. Nikdy jsem tady předtím nebyla. Lidi co tady bydleli jsem skoro neznala, protože se s nimi rodiče pohádali. Bylo mi asi 7 let. Od té doby tady nikdo nikdy nebydlel. Ani jsme nevěděla, že je na prodej.
"Ahoj, Maxi, konečně jsi tady." přiběhl k nám kluk o pár let starší než Max.
"Ehmm, holky, tohle je můj bratr Kevin. Kevine, tohle je Ginger Jonesová, bydlí vedle. A tohle je její kamarádka Ellen Hurstová." představil nás Max. Kevin byl taky hodně pěknej, ale o trochu míň než Max.
"Moc mě těší, krásně dámy." uklonil se Kevin a políbil Ellen ruku. Ta zčervenala. Tak se zdá, že tady vzniká láska.
"Aby se z tebe nestalo rajče, Ell." zasmála jsem se.
"Sklapni, Gigi." zavrčela na mě Ellen. Gigi a Ell, to jsou naše přezdívky. Tak jsme si říkaly, když jsme byly malé a říkáme si tak i teď.
"Radši by jsme měli už jít." rozhodl Max.
"Jo, to by jsme měli. Ell, jdeme!" chytla jsem Ellen za ruku a odtáhla ji od Kevina.
"A kam jdete? Možná bych mohl jít s vámi." zajímal se Kevin. Neříkej mu to, neříkej mu to, Prosím, ne.
"Jdeme se projít po městě." řekla Ellen a usmála se na Kevina. Do háje!
"To je skvělý! To můžu jít s vámi." řekl nadšeně Kevin. Tak jsme šli, i když se mi už moc nechtělo. Ell s Kevinem lši vepředu a já s Maxem vzadu.
"Doufám, že Kevin není děvkař?" zeptala jsem se Maxe šeptem. Kevin se začal smát, jako by mě slyšel.
"Ne, to není. Aspoň ho nevidím každý den s jinou holkou. Spíš každou hodinu." začal se Max smát. Praštila jsem ho do ramene.
"To neni vitpný. Mluv vážně."
"Ne. vážně není děvkař."
"A vážně se mu Ell líbí?"
"Myslím, že jo."
"To doufám, že ji nenechá po jednom dni. A jestli jo, tak mu nakopu prdel."
"Kam půjdem?" otočil se na nás Kevin. Je nějakej milej. Asi se mu představa nateklýho zadku nelíbí. Tak co takhle kdyby bylo nateklý něco jinýho?
"No, máme tu hezkej, velkej park. Nebo kostel, ale tam se mi zrovna nechce. Pak tu máme dvě hospody a pár obchodů, ale nemám s sebou prachy." vyjménovávala Ellen.
"Tak to můžeme jít zpátky domů." řekl smutně Kevin a odcházel. Ten taky nikam nechce.
"Počkej! Nemusíme jít zpátky domů." rozeběhl se za ním Max.
"A kam by jsme šli, když se tady nedá nic dělat?"
"Nevím, tak se budee jen tak procházet. Nebo můžeš jít někam s Ellen sám. Já půjdu s Ginger."
"To by šlo. Tak sejdeme se v 5 hodin v parku?" zeptala jsem se.
"Jo, to je dobrý. Tak zatím ahoj." řekla Ellen.
"Kevine, jestli se vrátí těhotná, tak tě zabiju!" zakřičela jsem na něj. Slyšela jsem jeho smích a i z dálky jsem viděla, jak Ell zrudla.
"Takže, kam půjdeme?" usmál se na mě Max.
"Hmm...ukáži to jedno místo. Je to v lese a je to celkem daleko. To aby ho nikdo nenašel."
"Ellen o tom místě ví?"
"Neví. Nikdy jsem o něm nikomu neřekla."
"A mě jsi o něm řekla. Proč?" zeptal se překvapeně.
"Nevím. Prostě cítím, že ti můžu věřit.
Dál už jsme nemluvili, jen jsme šli. Já šla první a Max za mnou. Skoro jsem se z toho ticha zbláznila, ale musela jsem to vydržet. Max na mě působil jako bych ho znala celý život, ale nikdy ho neviděla. Bylo to zvláštní...
"Jsme tady." řekla jsem a rozhlídla se. Mám to tu strašně ráda. Je to skvělý místo na přemýšlení, nebo klidně jen na odpočívání. Chodím sem často.
"Wow. Děláš si srandu? To je nádhera." vydechl obdivně Max. Byli jsme u jezera. Na břehu rostla krásná, vysoká vrba a u ní byla lavička. Uprostřed jezera byly labutě s mláďaty. Za jezerem byly skály a tekl tam vodopád. Na nebi létali ptáci.
"Jak jsi to objevila?" zeptal se mě Max a dál se rozhlížel.
"Jednou jsem se byla projít do lesa a šla jsem dál a dál, až jsem narazila na tohle místo. Rozhlížela jsem se stejně jako ty. Ale měl bys tu pusu zavřít, nebo ti tam vletí moucha. Věř mi, není to nic příjemnýho." usmála jsem se.
"Je to tu úžasný." obdivoval.
"Půjdem si sednout." řekla jsem a šla k lavičce. Přemýšlela jsem o tom, že jsem čarodějka a jak je těžký, skrývat to před světem. Jednou se to stejně zjistí. Co je na tom špatného být čarodějka, že nás lidi odsuzují? Neděláme zlá kouzla. Pomáháme druhým.
"Já to vím." řekl najednou Max.
"Co-cože?" koktala jsem.
"Vím, co jsi." řekl
"Ja-jak?" vykulila jsem oči.
"Já taky nejsem obyčejný člověk. No...člověk není to správné slovo."
"Co jsi zač?" zeptala jsem se vyděšeně. Zavřel oči a nadechl se.
"Zombie."
"Co?!"
"Ne, dělám si prdel. Jsem upír."

1. Vrah kohoutů

28. listopadu 2012 v 20:08 | Michelle Breathe |  Čarodějnice na plný úvazek
Jednou jsem vůbec nevěděla o čem mám psát. Máma mi řekla, ať napíšu o holce, která žije na farmě a najednou začne umírat dobytek. Tak jsem to trochu pozměnila Usmívající se

"Myslíš, že to zvládneš?" zeptala se mě kamarádka. Proč bych to neměla zvládat? Teleportační kouzlo jsem zvládla už předtím. Ale je pravda, že jsem se vždy teleportovala asi jen o jeden centimetr.
"Nevěříš mi?" zeptala jsem se.
"Ale ano, věřím ti, ale…" odpověděla mi.
"Ale co?" zeptala jsem se už docela naštvaně. Nemám ráda lidi, kteří mi říkají, že to nezvládnu.
"Co když se ti něco stane?" řekla mi moje kamarádka. Moje kamarádka, která do mě teď pořád reje, se jmenuje Ellen Hurstová. Je jí 15 let. Má nádherné, dlouhé, hnědé vlasy a velké hnědé oči. Dá se o ní říct, že je to pesimista. Ale je kamarádská a dokáže povzbudit (občas). Z naší dvojky jsem spíš já ta rozumnější. Ellen se do všeho vrhá po hlavě a řekne něco dřív, než si to pořádně rozmyslí.
"Neboj, nic se mi nestane." řekla jsem-snad-přesvědčivě. Já se jmenuju Ginger Jonesová. Je mi taky 15 let. Mám černé, rovné vlasy a čokoládově hnědé oči. Jsem výbušná, tichá, uzavřená a ze všeho si dělám srandu. Mám mladšího bratra Scotta. Máma se jmenuje Jessica a táta Cameron. A málem bych zapomněla to hlavní; moje rodina, já i Ellen jsme čarodějové.
"Ale Ginger!" křikla na mě Ellen, ale já jí neslyšela, protože jsem se teleportovala. Byla jsem hodně překvapená, když jsem přistála před mamkou, která měla zrovna v rukou talíř, a ten upustila na zem. Škoda hezkýho talíře, ale babička jich ještě má hodně.
"Sakra, Ginger. To mi nesmíš dělat!" řekla máma, chytla se za srdce a zhluboka dýchala, aby se vzpamatovala z toho šoku.
"Promiň. Trochu mě naštvala Ellen." řekla jsem.
"Dobře zlatíčko. Chceš něco k jídlu?" zeptala se mě máma. Přikývla jsem a šla do svého pokoje. Pokoj mám sladěný do fialové a bílé. Zapla jsem si televizi a lehla si do postele. V televizi nic nedávaly tak jsem si vzala knížku. Když jsem chvíli četla, tak mi mamka zaťukala na dveře.
"Tady máš to jídlo. A mám novinu." řekla mamka s úsměvem. Vyděsila jsem se. To že má novinu může znamenat že se buď stěhujeme, nebo je máma těhotná.
"Jakou?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem.
"Oh, neboj se. Jenom že vedle nás se stěhuje nová rodina, takže budeme mít sousedy." řekla máma. Málem jsem se hystericky rozesmála. To budou určitě nějací samotáři.
"Dobře. Jak se jmenují?" zeptala jsem se zvědavě.
"Halleovi. Dříve bydleli v nějaké neznámé zemi, o které jsem nikdy neslyšela. Nepamatuji si název. A mají syna ve tvém věku," řekla mi škodolibě mamka a já okamžitě zbystřila, "možná by ses s ním ráda seznámila." dodala.
"Mami, buď v klidu. Kdy přijedou?" zeptala jsem se natěšeně.
Máma se začala smát. "Zítra odpoledne."
Usmála jsem se a mamka mezitím odešla. Začala jsem přemýšlet jací budou a chtěla jsem to probrat s Ellen, ale pak jsem si vzpomněla, že jsme se trochu pohádaly. Řekla jsem si že jí zavolám a urovnám to.
"Haló?" ozvalo se, když jsem vytočila číslo.
"Ahoj Ellen, tady Ginger. Promiň za to odpoledne. Byla jsem nervózní z toho kouzla. Takže dobrý?" omluvila jsem se a doufala že to přijme.
"Jasně že je to v pohodě. Vždyť to byla pitomost se kvůli tomu pohádat." řekla Ellen.
"Mám novinu! Zítra se do domu vedle nás přistěhuje nová rodina. Jmenujou se Halleovi a mají syna v našem věku." řekla jsem jí nadšeně.
"To je super. Už se nemůžu dočkat. Mohla bych k vám zítra přijít?" zeptala se Ellen
"Jasně! Budeme šmírovat!" zasmála jsem se.
Druhý den ráno jsem se probudila asi v půl páté ráno. Vzbudil mě kohout.
"Zatracenej kohout. Přísahám, že ho uškrtím." zamumlala jsem. Vstala jsem a šla k oknu. Chtěla jsem ho otevřít a zařvat na toho kohouta ať je zticha. Ale než jsem to stihla udělat, tak najednou byl zticha. Podívala jsem se z okna a uviděla toho kohouta, jak leží na zemi a vedle něho jeho hlava. Málem jsem se pozvracela. Asi jsem nebyla jediná, komu to vadilo. Tak jsem šla zpět do postele a do pěti minut usnula.
Probudila jsem se kolem desáté ráno.
"Jsi vzhůru?" zabušil mi na dveře můj táta.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" zaječela jsem. Bože, celej život mě takhle budí. Proč mi tohle dělá?
"Takže, jsi vzhůru." vstoupil do pokoje s úsměvem.
"Ne, ještě spím." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Tak to tě ještě nechám spát."
"Tak dobrou."
"Ne, nesmíš už spát. Přišla za tebou Ellen, prý že jdete šmírovat. Tak tady máš můj dalekohled." zasmál se táta a já se přidala. Do pokoje přišla Ellen.
"Ahoj." přivítala jsem jí.
"Ahoj. Hele, co to venku tak smrdí?" zeptala se a sedla si do křesla.
"No...náš kohout chcípnul." řekla jsem.
"Aha a jak?"
"Upadla mu hlavička." řekla jsem a trochu se zasmála.
"Cože?!"
"Upadly ti uši?" zeptala jsem se.
"Ne, ale ten kohout neměl hlavu?" zeptala se překvapeně a já se rozhodla, že jí povím, co jsem viděla.
"Vzbudila jsem se asi v půl páté ráno a...."
Když jsem skončila, koukala na mě s otevřenou pusou a vykulenýma očima.
"No jo fakt." přikývla jsem.
"Ale kdo to mohl udělat?" přemýšlela Ellen.
"Vrah kohoutů?" pokusila jsem se o vtip.
"Ty by sis ze všeho dělala jenom srandu." protočila oči Ellen.
"Já za to nemůžu."
"Jasně že, ne."
"Pojď radši šmírovat ty naše nový sousedy." řekla jsem a vzala do ruky dalekohled. Stouply jsme si k oknu a já šmírovala jako první. Viděla jsem tmavovlasého, vysokého kluka jak nese do domu křeslo. Chtěla jsem se dívat dál, ale už na mě řvala Ellen, ať jí dám ten dalekohled.
"Dej to sem." křičela.
"No jo, aby ses nezbláznila."
"Hej, ten je hezkééééj." rozplývala se Ellen.
"Dej mi ten dalekohled."
Podívala jsem se na něj a on najednou zamával. Chtěla jsem udělat totéž, tak jsem otevřela okno, ale málem jsem se pozvracela. Ten smrad byl vážně příšernej. Proč to ještě nikdo neuklidil?
"Tatíííííí?!" zařvala jsem. Za chvíli strčil nos do dveří táta a zeptal se, co se děje.
"Proč jsi ještě neuklidil toho kohouta?"
"Nějak nebyl čas."
"Aha, tak on nebyl čas. OKAMŽITĚ TO JDI UKLIDIT." zakřičela jsem na něj.
"No jo, vždyť už jdu." odešel.
"To vždycky zabere." usmála jsem se spokojeně.
"Jak ty to děláš?"
"Nevím," pokrčila jsem rameny, "pojď zase šmírovat."

7. Zatlačit city

20. listopadu 2012 v 16:01 | Michelle Breathe |  Příběh Stelly Adkinsonové
"Ne, nedělám. Takže?" zeptal se Lord Voldemort.
V tuhle chvíli nevím, co dělám. Nechápu to, co řeknu, ale...
"Ano." řekla jsem odhodlaně.
"Opravdu? To je skvělé!" řekl Temný Pán, "Takže, budeš muset někoho zabít. Jak snadné. Zvládneš to? Jestli ne, tak se rozluč se životem."
"Zvládnu to!" řekla jsem. Nějací sluhové přede mě přivedli vyděšenou ženu. Když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že je to moje matka. To ne! Ji přece nemůžu zabít. Ne, musím to zvládnout. Musím své city zatlačit někam hodně hluboko. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Vykřikla jsem to:
"Avada Kevadra!"
"Výborně!" pochválil mě Lor Voldemort. Jako odměnu jsem dostala Cruciantus. Sladká odměna. Patrick mě vzal do náruče a pak jsme byli najednou zpátky v Bradavicích. Víc si nepamatuju. Nevím, jestli jsem usnula nebo omdlela.
Probudila jsem se na ošetřovně. Takže nejdřív jsem na nejnebezpečnějším místě na světě a pak na údajně nejbezpečnějším místě na světě, které je prolezlé Smrtjedama od shora až dolů? Trochu divný, ne?
"Jak ti je?" ozval se od dveří mužský hlas. Stál tam Patrick."
"Už docela dobrý." řekla jsem. Když si sedl, tak jsem ho políbila. Byl zmatenej, ale pak mi polibek oplatil.
"Co změnilo tvůj názor?" zeptal se Patrick.
"To, že jsem se k vám přidala." zašeptala jsem.
"Podívej se na svoje zápěstí." řekl mi Patrick.
Udělala jsem to a na mém zápěstí jsem měla Znamení Zla.
"Kdy?" vydechla jsem.
"Včera, když jsi omdlela." řekl Patrick.
"Aha," řekla jsem," je hezké." dodala jsem.
Patrick se rozesmál. "Ty teda rychle měníš názory."
Pokrčila jsem rameny a taky se rozesmála.
Dovnitř vběhla najednou Pompfreyová.
"Slečno, můžete jít." řekla a zase odběhla. Ani jsem nestačila říct děkuju.
"Takže, co bude teď?" zeptala jsem se.
"Teď půjdeme na večeři a budeme sedět u zmijozelského stolu. Se všema tě seznámím. Zmijozel bude odteď tvůj domov, protože v Nebelvíru tě nejspíš zavrhnou. Asi se přestěhuješ do něčího pokoje. Možná k Narcisse nebo k Belle? Ne s Bellou byste se pozabíjely. Radši k Cisse." povídal Patrick.
"Zlato?" trochu už jsem se bála. Ale Patrick mě asi neslyšel. Prostě si vesele povídal dál.
"Zlato?" zatřásla jsem s ním.
"Ano?" usmál se na mě.
"Nezapomeň dýchat." připomněla jsem mu.
Zasmál se. "Jasně, neboj."
Mezitím jsme došli ke dveřím Velké síně. Ruku v ruce jsem vešli a všichni se po nás podívali. Podívala jsem se k nebelvírskému stolu a uviděla jsem svoje přátele, jak naprázdno otvírají pusu.
"Počkej, Patricku, musím si něco vyřídit." řekla jsem a běžela k nebelvírskému stolu.
"Ahoj, lidi!" mávla jsem na ně a usmála se.
"Stello? Co to má znamenat? Jak to, že jsi pořád s ním, po tom, co ti udělal?" vybalili na mě. No jo, co jinýho jsem mohla čekat.
"Změnila jsem názor a... vlastně jsem se celá změnila." řekla jsem.
"Jak jako?" zeptal se Black
"Jsem teď někdo jiný." řekla jsem tajemně a usmála se. Otočila jsem se a podívala se na Patricka. Naznačil mi, že se mám už vrátit. Přikývla jsem.
"Já už musím jít. Sbohem...navždy." zašeptala jsem a odběhla. Spolu s Patrickem jsem šla k zmijozelskému stolu.
Najednou Brumbál vstal a řekl:
"Prosím o pozornost, studenti. Nejmenovaná osoba mě požádala, abych provedl přeřazení Stelly Adkinsonové. Slečno, pojďte sem."
Překvapeně jsem vstala a nejistě šla k řediteli. Všichni po mě koukali. Sedla jsem si na židli a Brumbál mi dal na hlavu Moudrý klobouk.
"Tak se znovu setkáváme." řekl.
"Jo, ale tentokrát je jasné, kam mě pošleš." řekla jsem.
"Vážně? A kam teda?" zeptal se.
"Přece do Zmijozelu." řekla jsem.
"ZMIJOZEL!" zakřičel klobouk.
"Sakra, ten má ječák." řekla jsem a strčila si prst do ucha. Studenti se zasmáli. Já se vydala za Patrickem. Moji (teď už nejspíš bývalí) přátelé se na mě vyjeveně koukali. Když jsem si sedla, Patrick mě objal.
"V pohodě?" zeptal se.
"Jo jasně." usmála jsem se.
"Ahoj já jsem Narcissa a tohle je moje sestra Bellatrix." představila se mi menší blondýnka a ukázala na černovlasou holku vedle sebe.
"Ahoj, já jsem Stella." usmála jsem se.
"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila jsem se k Belle.
"Klidně." řekla.
"Jak jsi mohla zvládnout nezabít Blacka? Já tě znám, vím co dokážeš. Tak to nechápu." řekla jsem.
Bellatrix se uchechtla. "V mém pokoji je volná postel. Chceš ji?"
Vykulila jsem oči. "Vážně? To bych moc ráda."
Nejlepší způsob jak vycházet s Bellatrix Blackovou je nestát jí v cestě a ve všem s ní souhlasit. Já s ní chci vycházet, proto to budu dodržovat.
"Asi si půjdu sbalit." řekla jsem a vstala.
"Mám jít s tebou?" zeptal se Patrick. Přikývla jsem.
"Mějte se!" rozloučila jsem se a s Patrickem po boku šla do nebelvírské věže. Rychle jsem šla do našeho pokoje a modlila se, aby tam nebyly holky.
"Do háje!" vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře. Byly tam. Ani jsem si nevšimla, kdy odešly z Velké síně.
"Taky tě rády vidíme, Stello. Co tady děláš?" vypálila na mě Andy.
"Jenom si jdu sbalit svoje věci." řekla jsem a šla ke skříni. Vyndala jsem si kufr a házela tam věci. Nebavilo mě to, tak jsem použila hůlku.
"Proč?" zeptala se mě najednou Andy. Naznačila jsem Patrickovi, aby počkal venku.
"Zvolila jsem si život. Chtěla jsem žít. Máš s tím problém?" zeptala jsem se naštvaně.
"Já bych si radši zvolila smrt, než být jeho otrok." odpověděla Andy. Chytrá, chápe celkem rychle. Stačilo pár minut, když jsem šla s Patrickem a už jí došlo, kam jsem se přidala.
"Jenže ty nejsi já!" vykřikla jsem, vzala kufr a vyběhla ven. Nezapomněla jsem taky pořádně třísknout dveřmi. Šla jsem k Patrickovi a zeptala se:
"Jdeme?"

Proměněná

5. listopadu 2012 v 21:08 | Michelle Breathe |  Jednorázovky
Ležela jsem v posteli a dívala se na televizi, když najednou vypli proud. Chtěla jsem jít za mámou ale, něco mě zezadu chytlo a dalo mi ruku před pusu, abych nemohla křičet.
"Nikam nejdeš!" zasyčelo mi to do ucha. Podle hlasu jsem poznala, že je to muž.
"Když ti teď sundám ruku z pusy, slibuješ, že nebudeš křičet?" zeptal se a já přikývla. Když sundal ruku, zhluboka jsem se nadechla, ale zůstala jsem mlčet.
"Kdo jsi? A co tu děláš?" ptala jsem se.
"Na to teď není čas. Otoč se!" přikázal mi a já se otočila. Naklonil mi hlavu na stanu a přiložil svoje ústa na můj krk. Začala jsem zrychleně dýchat a neměla jsem daleko k slzám. Když se mi zakousl do krku, už mi slzy tekly proudem. Když ten muž, teď už upír, ucítil moje slzy na jazyku, přestal. Natočil si mě k sobě a zeptal se:
"Proč brečíš?"
Trochu debilní otázka, ne? Mohl vymyslet něco lepšího.
"Protože umřu." odpověděla jsem a chtěla jsem dodat "debile", ale radši jsem byla zticha. Podívala jsem se na něj a všimla si, že se tím svým tesákem kousl do rtu. Zřejmě si ničeho nevšiml, protože se ke mně zničehonic naklonil a políbil mě. A do háje. Ale když jsem mu to chtěla říct, byl pryč. Šla jsem do koupelny, abych si umyla krk. Cítila jsem, jak se mi vlasy lepí na krk. Brrr, nepříjemný pocit. Když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Na krku jsem měla dvě rány, ze kterých teklo víc a víc krve. Rychle jsem vzala kus toaleťáku a snažila se to krvácení zastavit. Vypotřebovala jsem skoro celá toaleťák, než mi přestala téct krev. Pak jsem si krk umyla a šla jsem spát.
Druhý den jsem se vzbudila brzo. Bylo mi špatně. Šíleně mě bolela hlava a chtělo se mi zvracet. Navíc jsem měla příšernou žízeň, jako bych rok nepila. Šla jsem se do kuchyně napít a pak jsem si vzala prášek na bolení hlavy. V koupelně jsem se podívala do zrcadla. Krk už vypadal líp, ale pořád byly ty rány vidět. Sčesala jsem si vlasy na stranu, aby je vlasy zakryly. Prášek už docela zabral, tak jsem šla do svého pokoje na počítač. Přihlásila jsem se na Skype. Napsala mi moje kamarádka Amanda, jestli nechci jít ven. Napsala jsem, že jo. Sraz je na křižovatce. Oblékla jsem se a vyrazila. Amanda už tam čekala.
"Ahoj Amy." přivítala jsem jí.
"Ahoj Jess." pozdravila mě. Jo, mimochodem jmenuju se Jess.
"Jsi v pohodě?" zeptala se mně Amy.
"Jo. Proč bych nebyla?" zeptala jsem se.
"Já nevím. Připadáš mi taková jiná." řekla Amy.
"To mi jenom není moc dobře." řekla jsem.
"Jess, já na tobě poznám, když se něco děje. Tak ven s tím." řekla Amy a zastavila se. Já se taky zastavila. Stály jsme naproti sobě.
"Říkám, že mi nic není." řekla jsem, ale pak jsem ucítila příšernou bolest. Zavřela jsem oči a dala si ruce na hlavu.
"Jess, co je?" zeptala se vyděšeně Amy. Když jsem otevřela oči spatřila jsem Amandin vyděšený obličej, když uviděla moje duhovky a tesáky v puse. Ulicí se pak rozléhal jen její křik.

6. To si ze mě děláte prdel?

18. září 2012 v 10:33 | Michelle Breathe |  Příběh Stelly Adkinsonové
"Jak chceš. Takže, s Blackem jsem dvojčata. Jsem mladší o dvě minuty. Pak ještě Regulus, ten je nejmladší. Když jsem se narodil, tak si naše matka chtěla nechat jen Siria a Regula, mě nechtěla. Nevím proč. Proto mě týden po narození odnesla do sirotčince. Tam si mě v 5 letech odvedli Thompsonovi. V 11 letech jsem nastoupil do Bradavic a potkal tady Siriuse a Reguluse. Věděli o mně a já věděl o nich. Moje pravá matka teď určitě lituje toho, že se mě vzdala." zakončil Patrick, usmál se, ale vzápětí sykl bolestí. Omluvil se a rychle odešel.
Já jsem se ještě ani nevzpamatovala z toho, že mě podvedl a teď ještě musím strávit i tohle. Já to nezvládnu. Začala jsem lapat po dechu.
"Stello?" slyšela jsem, než jsem se propadla do tmy.
Probudila jsem se na ošetřovně. Co tu sakra dělám? A jo, vždyť já omdlela. Dovnitř vtrhla Andy s Lily. Za nimi pak přišel Black, Potter a Lupin. Co tady dělají? Vždyť je skoro neznám. Když uviděli, že jsem vzhůru, tak se mi všichni vrhli okolo krku, že mě málem uškrtili.
"Co je vám?" zeptala jsem se, ale úsměv se mi pomalu vytrácel, když se dívala do jejich vážných tváří.
"Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se.
"Dva týdny." odpověděla Andy a já vykulila oči.
"To neni možný." vyjekla jsem.
"Pompfreyová říkala, že bude zázrak, jestli se vůbec probereš. Ale neví, proč si omdlela." řekla, Lily.
"Hm." zamumlala jsem.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř někdo vešel. No to si ze mě děláte prdel? Co ten tady dělá? Kvůli němu jsem tady.
"Co tu chceš? Jdi si smrdět jinam." zavrčela jsem na něj.
"Přišel jsem se podívat na svoji holku." řekl Patrick, přešel ke mně a políbil mě.
Vlepila jsem mu facku, až to mlasklo. "Co si to dovoluješ? A co tě vede k tomu, že jsem pořád tvoje holka?"
"Vždycky dostanu to, co chci." řekl Patrick.
"Je vidět, že rodinu nezapřeš." ušklíbla jsem se. Black naproti mě se zamračil. No co je? Jsou oba dva stejní.
"Vypadni odsud." zavrčela jsem na něj. Vážně to tady začíná smrdět. Cítíte to?
"Stejně tě dostanu." řekl a odešel.
"Už si mě měl, debile." řekla jsem, když odešel.
Zrovna jsem si chtěla začít povídat s ostatními, když dovnitř vletěla Popy, s tím, že bych měla odpočívat. Poslala Andy, Lily a ostatní pryč a já začala protestovat.
"Odpočívala jsem dva týdny. Kdy mě pustíte? Nemohla bych jít už teď?" zadívala jsem se na Popy s nadějí.
"Ne to nejde." trvala Popy
"Proč ne?" zvolala jsem nešťastně.
"Už jsem říkala, že musíte odpočívat." řekla Popy a stlala postel vedle mě.
"Prosím!" udělala jsem na ni psí oči.
"No dobře, ale večer se přijďte ukázat." svolila a já se usmála a objala jí.
"Děkuju! Strašně moc děkuju!" nadšeně jsem vykřikla. Vystřelila jsem z ošetřovny a běžela za ostatními do Velké Síně. Zrovna byl oběd. Vtrhla jsem tam a zvolala:
"Nazdar!"
Všichni na mě čuměli jako na debila. Nejspíš jsem tak i vypadala. To je taky nápad běžet rovnou sem. Bože, já jsem debil. Šla jsem k našemu stolu. Když jsem si sedla, spustili na mě, co tu dělám.
"Stello, co tady blbneš? Máš být přeci na ošetřovně. Pojď, doprovodím tě tam." vybalila na mě Lily.
"Lily, klid. Pompfreyová mě pustila, ale večer se u ní mám ukázat." uklidňovala jsem jí. Rozhlídla jsem se a všimla si, že na mě Patrick kouká.
"Nečum!" vyprskla jsem na něj. Usmál se na mě a políbil nějakou holku. Co je mi po ní? Já totiž vím o něčem, co ho rozhodně naštve. Sladce jsem se na něj usmála. Natáhla jsem se po Blackovi, který seděl vedle mě, a vášnivě ho políbila. Koutkem oka jsem zahlídla, jak si Patrick stoupl a se zděšením v obličeji odešel z Velké Síně. Blacka jsem líbala, dokud se za Patrickem nezavřely dveře. Pak jsem ho pustila a nandala si na talíř kuřecí stehno. Miluju kuřecí stehna!
"Co to měla být?" zeptal se totálně zmatený Black. Musela jsem se zasmát.
"Ale nic. Z toho si nic nedělej." usmála jsem se.
"Nechceš se mnou chodit?" vypadlo z něj najednou. Dýňovou šťávu, kterou jsem zrovna pila, jsem vyprskla.
"Co...cože?" koktala jsem.
"Ptal jsem se, jestli se mnou nechceš chodit." řekl Black.
"Ani kdyby mě za to platili." zasyčela jsem mu do obličeje a odešla. Zamířila jsem do naší společenky. Ale když jsem uviděla, kdo v ní je, tak jsem si to rozmyslela a šla do pokoje.
"Nikam nechoď" zavolal za mnou Patrick.
"Ty mi nemáš co rozkazovat." odsekla jsem a vydala se do pokoje.
"Řekl jsem, že nikam nepůjdeš." sykl Patrick a surově mě chytl za ruku.
"Co si to dovoluješ?!" vyjela jsem na něj.
"Beru si, to, co chci." řekl prostě Patrick.
"Mě už nikdy nedostaneš." zasyčela jsem.
"To si jenom myslíš." řekl a pevně mě stiskl v náručí. Najednou jsme se přemístili. Všude byla tma a lidi s kapucemi. Naproti mě byl...ne panebože to nemůže být pravda. Naproti mě seděl na trůně Lord Voldemort. Takže…Patrick je Smrtijed. Ale jak může být v Nebelvíru? To nechápu.
"Hm, hezkou oběť jsi nám přivedl." zasyčel ledově Lord Voldemort.
"Děkuji, pane." řekl Patrick a uklonil se.
"Takže, Stello, položím ti takovou snadnou otázku. Chceš se přidat na naší stranu?" zeptal se mě Temný Pán.
"To si ze mě děláte prdel?" vyjekla jsem.

Kam dál